SNIPPETS OF MY LIFE

2015, spánek, ticho, chichotání, slzy

28. march 2015 at 12:13 | Ronnie.
Tomu fousatýmu datu u posledního článku ani nejde uvěřit. Úplně jsem se distancovala od psaní. Budu nejspíš hodně dlouho přemýšlet nad tím jak se mi to podařilo. Ale cítím se mnohem líp když mé prsty zběsile běhají po klávesnici a dávají dohromady mé myšlenky. Líp se mi dýchá, padá ze mě tíha posledních dnů a tak.


Od úterý jsem doma. Asi jsem chtěla, asi i moje tělo chtělo. Prostě a zkrátka- rozhodla jsem se, že budu nemocná. A zbytek mého já (pozn. tělo) mi vyhovělo. Funny jak jsem si myslela, že budu mít čas dočíst knížky, na které nikdy čas nemám, jak si konečně dám dohromady všechny záležitosti a trochu se pozvednu ze statusu troska. Bohužel se zdá, že mě to poslalo ještě hlouběji než jsem byla. Zjistila jsem, že nejen, že se necítím dobře mezi lidmi, ale necitím se dobře ani sama v posteli a věčně se sluchátky na uších. Už několikrát jsem přemýšlela nad tím proč se necítím dobře mezi lidmi. Mám pocit, že jim nerozumím a oni nerozumí mně. Nerozumím mnoha věcem, ale to asi k tomuhle období mýho zpropadenýho života patří. Občas si připadám jako kdybych měla několik podob.

Konečně jsem se dokopala ke koupi černého laku. Moje nehty bez téhle ozdoby trpěly. A trpěla jsem i já. Miluju černou na nehtech. Kamarádka (Vlastně ani nevím jak jí říkat. Označit tak někoho je pro mě hodně důležité, ne každému tak řeknu.) mi řekla, že je černý lak hrozně depresivní. Nevím proč má každý černou za tak negativní barvu. V poslední hodině dějin kultury, kdy jsem výjimečně vnímala látku, protože se mě pan profesor rozhodl přesadit (asi jsem z pusy vypustila něco moc troufalého), jsme se zabývali hinduismem. Musím říct, že tohle je jediné náboženství, které je mi blízké. Ale to zas utíkám od tématu. Důležité je, že hinduismus považuje černou barvu, nebo respektivě tmavé barvy za pozitivní. Tvrdí také, že počátek není denní světlo, ale noc. A že slunce a den zničí noc. Noc, tma, černá, to je to pozitivní, pro mě naprosto fascinující poznatek.

-

Zapomenutý text v jedné z milionů zapomenutých hromad dalších zapomenutých textů, chyběli jste mi.
Snažte se zvedat koutky úst co nejvýše, je to skvělé cvičení jak pro tělo, tak i pro ducha

Ronnie.

Little things make people happy

1. december 2014 at 21:16 | Ronnie.
Páni,
radši se ani nedívám na datum posledního článku, protože bych tomu asi ani nevěřila. Hodně dlouho jsem neotevřela word a nepsala. Hodně dlouho jsem nepsala sem. Nebylo o čem. Řekla bych, že pár určitých věcí se změnilo, třeba to, že jsem zlenivěla. Ale opravdu dost. S začátkem druháku jsem přestala se vším s čím jsem začala přes prázdniny. Upadla jsem do starého známého stereotypu a prokrastinace plně udeřila.

Zmůžu se jen na stěžování si na twitteru, protože lidi kolem mě to už nebaví. A já se jim nedivím. Ale to jsem prostě já, věčně nespokojená. Aby dnešní článek nebyl jen plný zbytečných myšlenek, rozhodla jsem se splácat něco k tématu týdne.
Word of advise...
"Maličkosti, které dělají lidi šťastnými."
Poslední dobou se snažím si takových maličkostí vážit. Učím se být vděčná za úsměv, nebo že mi třeba někdo otevře dveře a pustí mě první. I na špatném dni se dá najít tolik pozitivních blbostí, které vám náladu zlepší. Stačí jen vnímat. I já sama se snažím lidem zpříjemňovat den. Ráno, když jsem i já mrzutá se nutím popřát mamce dobré ráno, protože vím, že se jí do práce pojede hned líp. Po tátově příchodu z práce se ho zeptám jak bylo, protože chci aby věděl, že se zajímám jak se měl. Jsou to hlouposti, ale i díky těmto hloupostem se cítím líp. Dívejte se kolem sebe, a usmívejte se, zlepšete ostatním den.

Jen takový slet slov, chtěla jsem se vám ozvat.
Smějte se,

Ronnie.

Have fun, that's all I need

9. july 2014 at 17:30 | Ronnie.
Řekla bych, že když se už konečně rozhodnu napsat článek, tak by mi osud mohl přát a když ho chci zveřejnit, tak by ho snad doopravdy mohl zveřejnit ne? Ale ne, to by přece nebyla zábava. Takže ho píšu podruhé, a opravdu se přemáhám, abych nezačala zuřivostí řvát, protože jsem s ním byla fakt spokojená. Bohužel, poslední dobou se na nic víc než na články ve své podstatě o ničem nezmůžu. Náplň posledních dnů u mě je sledování starých seriálů a poslouchání CD'ček, o které jsem jako malá prosila tátu třeba jen kvůli jedné písničce. Měla bych něco dělat, jít běhat, cvičit, ale ne, já jen ležím. V horším případě se mnou leží i nutella, která mi dělá společnost.

Untitled

Nejspíš se zase pomalu nořím do deprese. A ani pochmurné počasí mi nijak nepomáhá, jsem kompletně mrtvá, neschopná cokoliv dělat, a celý den proležím v posteli. Většinou mě taky druhý den bolí hlava, i když si nejsem jistá jestli to má na svědomí tohle, nebo že málo piju. Každopádně citlivost na změny počasí je další z věcí, které jsem zdědila, thanks mum. Proč já musela zdědit jen to špatné? Protivná jsem po mamce, líná po babičce a mám rozpláclé palce po tátovi. Poslední bod neberte vážně, vlastně nic z toho. Je na nic bydlet v maloměstě, to vám povím. Celý naše město spí, ani důchodci tohle počasí nezvládají dobře. Jsem stařenka v těle puberťačky.

Chris De Burgh - High On Emotion (1984) - A&M

Tohle psát nebylo tak snadný jako u toho ztraceného článku, nejsem s tím spokojená, nejspíš zase skončí v rozepsaných, jupí. Asi začnu psát články ve wordu a pak to překopíruju, protože tohle mě neskutečně nasralo.

Každopádně dejte mi (pokud chcete) follow na instagramu, protože jak dobře víme, při vysokém počtu followers se všem ihned zvyšuje ego, i mě to dělá happy, smutný.
Usmívejte se, a já bežím na kolo ze sebe tu frustraci dostat,

Ronnie.

Jak na vodě kruhy se láska šíří dál.

1. july 2014 at 21:37 | Ronnie.
Zdravím těch pár bláznů, kteří sem občas zavítají. Prázdniny začaly, a já je nechci promrhat tak jako ty předcházející. No jo, říkám si to každý rok, ale nikdy se to nezmění. Ale aspoň můžu říct, že s prvním rokem na střední jsem spokojená. Teda, pořád trávím všechen čas v rodném zapadákově odkud málokdy vytáhnu paty, známky nebyly nic moc (vlastně nejhorší za celou dobu co studuju, but whatever), ale přesto jsem spokojená. Poznala jsem pár skvělých lidí, kteří mají podíl na ubývajícím počtu depresivních dnů, zažila jsem skvělé akce a usmívala se. No není to cíl? Být v životě šťastný? Konec filosofování.
'Please, give me my ball' said little dog.
Pár slov k poslednímu týdnu trápení ve škole. Minulé pondělí jsem přemluvila mamku (because I'm friendless), abychom zašly do kina na TFIOS, protože jsem to musela prostě vidět. Byla jsem si vědoma že zničím mé krásné představy, ale riskla jsem to. A výsledek? Musím říct, že filmové zpracování se výjimečně povedlo, ale tak odvařená jako většina lidí jsem z toho nebyla. (don't kill me please) Ale brečela jsem, přiznávám. Úterý a středu jsem strávila s naším namakaným třídním jak jinak než v lese turistikou (somebody kill him), ve čtvrtek jsem poslouchala falešný zpěv spolužáků a ředitelky srdceryvný projev v kulturáku a dospávala. Konečně pátek a sobota, kdy jsme všechno zapili, a E. díky tomu už asi nikdy nepustí z domu, jupí.

Tolik k uplynulým dnům, mějte se krásně a usmívejte se.

Ronnie.

Zahnána někam daleko do tmy

2. may 2014 at 21:41 | Ronnie.
Co se za poslední dny událo? Škola je totální katastrofa, nemluvě o mém neustálém žvanění o maturitě (která bude až za 3 roky), které už musí všechny mé blízké osoby jednoduše srát. Dosáhla jsem svých "sweet 16" haha. A abych to náležitě oslavila, tak jsem se přiopila vínem, načež jsem prospala celé odpoledne. Také jsem dostala krásné bílé tulipány a růže, které mi už delší dobu zdobí pokoj a zlepšují náladu.

Knížku na povinnou četbu mám už podruhé půjčenou, a stále nejsem schopná se donutit k dočtení. Lidi kolem mě se smějí, a já je zkouším napodobovat. Odpočítávám dny do letních prázdnin, protože potřebuju spát a západy slunce.

Dva dny po sobě jsem hned po příchodu ze školy brečela. Asi už toho bylo moc. Je to se mnou tak zoufalý, že se mě už ptali, jestli nechci přestoupit jinam. Chci? To nevím. Nechci opakovat prvák, připadala bych si blbá. A asi, i když to nerada přiznávám, se mi moji spolužáci uhnízdili v srdíčku.

Teď jsem si všimla, že tulipány už pomaličku umírají. Stejně jako moje chvilkové pocity štěstí.
Zmizí příliš rychle, že si je ani nestihnu užít.

Usmívejte se alespoň vy, prosím

sluníčko svítí a roste kvítí

22. march 2014 at 20:05 | Ronnie.
Přírodní zázrak, něco okouzlujícího a uklidňujícího.
Trochu ironie, když je teď venku zataženo, prší a je bouřka, která by mohla trvat klidně celý týden, protože díky ní se mi zachtělo zase něco napsat. Mám za sebou první týden po prázdninách, a hned se mi zastesklo po tom bezstarostném pocitu volna. Moje nervy se opět začínají připravovat na dalších 5 stresujících dní, protože jak bývá zvykem, sobota je tatam, a neděle je vždycky taková pochmurná a uteče ještě rychleji.

Zjistila jsem, že mě nucené focení nebaví a unavuje. Proto bych se tím asi nedokázala živit (jak jsem si kdysi dávno myslela). A taky jsem udělala chybu s dalším zapojením do fotosoutěže. Jenže jistý pan učitel mě do toho pořád tlačil, i když si asi neuvědomuje, že mé fotky jsou vždy jen jedny ze sta pokusů, které zrovna vypadají úctyhodně. Proto jsem si pak připadala blbě mezi ostatními studenty, kteří prostě mají jistý přehled o tom kdy použít vysoké a nízké clonové číslo apod. Občas si říkám, že nemám právo vlastnit zrcadlovku s mými (ne)znalostmi. Připadá mi, že se focení stalo spíše záležitostí čísel a techniky, než prostým zachycením okamžiku.

Kdo by řekl, že alkohol (do jisté míry) sbližuje? Lidi v tom divném opojení vypouštějí z úst věci, které by v sobě jinak dusili. Musím říct, že jsem za to vděčná. Jinak bych nikdy neporozuměla lidem, kteří jsou pro mě důležití. Těším se až zas budeme pozorovat hvězdy a přitom jen tak přemýšlet nad smyslem života. Až se znovu budeme v té zimě choulet v křeslech a naslouchat si. Až bude taková tma, že si nebudeme muset navzájem nahlížet do očí plných slz, které jsme nikdy nechtěli nechat stékat po tvářích. Těším se. Protože v tu chvíli ze mě opadla všechna tíha. Protože v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě někdo chápe. Že nejsem sama. A i když každý řešíme naprosto odlišné problémy, jsme v tom spolu.

I was thinkin' about you, thinkin' about me, thinkin' about us
where we gonna be
open my eyes,
and it was only just a dream


Po dlouhé době se k ní vracím, a pořád mám ten hřejivý pocit. Ach, staré dobré časy. Poslouchám, a na rtech mi opět pohrává úsměv.

I'll see you soon, I promise.

21. february 2014 at 17:47 | Ronnie.

Poslední dobou si říkám, kdy opět nastane to kratičké období kdy se mi bude dařit. Tento týden všechno vystupňovalo v to nejhorší. Ale tak to prostě je.

Co je po smrti? Věčná tma, kterou bloudíme v nekonečném spánku?
Hledám odpověď na otázky, které se bojím vyslovit nahlas.

Nikdy jsem nebylo dobrá v psaní, jediné období kdy jsem ze sebe dokázala vyplodit něco snesitelného je období smutku, a pokud to nebude znít moc hipster, tak i depresí. Ať je alespoň k něčemu dobré. Dnes když jsem ležela na posteli a snažila se tu bolest zaspat jsem přěmýšla za kým bych zašla, komu bych napsala, abych se mu se vším svěřila. Znovu mi vehnal slzy do očí fakt, že nikdo takový není.

Že je těžké zvládnout bolest těla? A co teprve duše?

Přemýšlím nad vším. Možná i to je můj problém. Vše řeším a nedokážu jen na chvíli věřit, že je všechno fajn a nepřemýšlet nad tím, kdo se přetvařuje a kdo je upřímný. Jsem otevřená osoba s uzavřeným nitrem. Trpím, protože se dokážu jen málokomu otevřít. Možná proto to v sobě všechno dusím. Nevěřím lidem, nevěřím sobě.

Slzy jsou řešením jak nechat odplout bolest. Zavři oči a křič! Kopej kolem sebe, dostaň ten smutek pryč! A nech ať tě šťastné vzpomínky naplní.

Nenávidím loučení. Nenávidím to víc než cokoliv. Zvlášť když se loučím s malým chlupatým stvořením, které mě celé ty 3 roky dělalo šťastnou. Ale už byl čas, já vím. Jenže ani vědomí, že to brzo přijde nic neusnadnilo. Tak poslední pohled a poslední pusu na čumák a sbohem. Jednou tam za tebou přijdu, jednou se zase sejdeme. Brzo, slibuju.

LAST CHANGE
*JUNE 2011 - † FEBRUARY 2014
I'LL SEE YOU SOON.

Maybe 'okay' will be our 'always'.

30. january 2014 at 20:14 | Ronnie.
John Green is my role model, haha.
Je to hold těžké když si řeknete, že se vyfotíte, ale nechcete ukázat obličej posetý nedokonalostmi. Dokonalost sice neexistuje, ale toto slovo je denně používáno. "Hele, dívej na tu slečnu. Má dokonalé vlasy." "Vidíš ty boty? Ta jejich barva je přímo dokonalá." Už si dávám pozor, komu takové slovo věnuji. Poslední dobou to v mém životě je jako na horské dráze. V jednu chvíli je život fajn, svítí sluníčko, a hned nato je hnusně zamračeno a já mám chuť jen spát. Možná za to může i můj pokoj, kam za celý den ani jednou nezasvítí sluníčko, a je to taková temná komora.Poslední dva týdny byly hrozně stresující. Hrozně moc testů a málo času. Ještě k tomu přidejte únavu a máte tu nejhorší možnou kombinaci- ospalou nervózní Ronnie, na kterou je lepší nemluvit. Jo, to jsem byla fakt protivná- tímto se omlouvám všem lidem, kterým jsem řekla něco hnusnýho.

V sobotu byl ples. A to jediný pozitivní na tom byl ten alkohol (to, co jsme tam pili, tomu se ani alkohol říkat nedalo), díky kterému jsem se udržela na vratkých podpatcích a neusnula při předávání šerp. Taky jsem si zatancovala s nějakým panem neznámým, dala mu facebook, a do teď mu nepotvrdila žádost. Přemýšlím, že bych si ho zrušila. Štve mě, že všichni řeší problémy přes něj. Na internetu velcí kamarádi a v reálném životě ani nezavadí pohledem. Nejraději bych jim nafackovala. Dnes jsem byla navštívit kamarádku v nemocnici. Bylo fajn vidět, že je v pohodě a smát se, jako by se nic nedělo.

Poslední dny jen ležím a dívám se na videa. Vyhovuje mi to. A stejnak, kdyby mě někdo chtěl vytáhnout ven, vymluvila bych se na zimu. A pak si stěžuju, že nemám co dělat. Nevím co chci.

Došli kamarádi, kdo se hlásí?

5. january 2014 at 20:11 | Ronnie.
Ahoj, leží tu přede mnou 10 stránek biologie, ale řekněme, že budu dělat cokoliv než se snažit marně pochopit stavbu rostlinné buňky. A co se za prázdiny všechno událo?
Myslím si, že ty dva týdny prostě nestačily. Bude dost těžký se zase vrátit do školy, když je tam všechny nenávidím. Kdyby se alespoň chovali normálně, všímali si sebe a řešili sebe. Ne, tam se prostě shazujeme navzájem. Co se týče prvního týdnu, tedy Vánočního, tak ten jsem většinou strávila doma s rodinou nebo na cestách za příbuznými. Děda mě přiopil vínem, strejda naši absolutně nesportovní rodinu vytáhl na túru, a já? Já si ten čas nimi (víceméně) užila.
"Chtěla jsem fotku s tebou na mobilu." Aneb závislá Ronnie.

Pamatuju si, jak jsem v pondělí vyšilovala, a zároveň se uklidňovala, že zbývá ještě týden prázdnin. Teď tu sedím, opět absolutně nestíhám a nechci spát.
Co se týče právě toho druhého týdne, tak kromě Silvestru stráveného s rodinou a noci strávené u děsivé Mary (:D) jsem jak jinak nic nedělala. Ani jsem si nečetla. Což mě udivuje asi nejvíc. Však ono to zas přijde.


Jinak vám opozděně přeju krásný Nový rok a hlavně se hodně usmívejte.

Bye.

Ronnie.

Když už se má všechno zesrat, tak ať pořádně. Co takhle hibernace a k tomu miska borůvek?

13. december 2013 at 22:43 | Ronnie.
Blbě zaostřená, ale začalo mě bavit upravovat ve photoshopu. Jo a na obrázku je ruka kdybyste někdo nevěděl. Moje. Ruka.

Nadpisu si nevšímejte. Ronnie má zase šílenou chvilku. Ronnie taky pořád neví o čem psát. A Ronnie tvrdí, že mluvit o sobě ve 3. osobě je divný, a vyžaduje to odbornou pomoc. Ronnie už s tím dá pokoj.
Docela mě baví vymýšlet naprosto bezsmyslný nadpisy. Je to legrace. A já se teď jinak zabavit neumím. Kurva sere mě blog.cz, vadilo by hodně kdybych přešla na blogspot? Nevím. Blog je moje srdcovka, ale pokud mě ještě jednou nasere, tak už asi fakt přejdu.
V úterý jsem měla jet do Drážďan. Ale protože mám vždycky štěstí, tak jsem onemocněla, a celý příští týden strávím v posteli. Paráda. Zítra má být rodinná oslava. Říkala jsem si, jak se tam opět přiživím (to není správné slovo) na alkoholu, ale kvůli nemoci mám smůlu a budu si vesele pít s děckama rychlé špunty. Hardcore. Taky mě začalo BAVIT cvičit. Jenže prý žádná fyzická zátěž, takže zase budu čekat rok než mě tak chuť znovu chytne. Ach jo, asi mi ty prášky lezou do hlavy, protože jinak si nemůžu vysvětlit svůj způsob vyjadřování a to, že se cítím nejvíc na sračky, ale zároveň skvěle. Haha.
Občas je takový článek potřeba. Jen tak na vyházení přebytečných myšlenek a stížností z hlavy.

Pořád nemám dárky, sakra.
A opět článek bez hlavy a paty.
Chtěli by jste TAG?
Mohla bych začít přidávat víc fotek do článku, uvidíme.
Možná když se ta zasraná galerie vzpamatuje, tak jo. (Ronnie, nebuď sprostá. Mluvíš jak dlaždič!)
Mír a lásku, miluju vás♥

Vaše pravděpodobně práškama zfetovaná Ronnie.

Příčina mé dobré nálady, jen poslouchejte a nechte do sebe vtáhnout tu pohodu.
 
 

Advertisement