Nový život

Nový život 13. část

2. march 2014 at 22:20 | Ronnie.
Tak, po dlouhé době se vracím k této povídce. Zkrátka jsem dostala chuť zase něco splácat, a je to tu. Snad se mi s dopisováním dílů bude dařit líp než předtím, a Nový život si najde znovu nějaké čtenáře :-)

O PÁR LET POZDĚJI V AUSTRÁLII
Tři roky. Dost dlouhá doba na zahojení ran. Fyzických možná, ale duševních ne. Tři dlouhé roky uplynuly ode dne, který všechno změnil. Který změnil mě. Teď jsem dospělá a začínám nový život na vysoké. Zítra už budu zpátky v Americe. A vím, že okovy minulosti mě budou svírat ještě dlouhou dobu, ale chci to tak. Tam jsem doma, tam jsem strávila nejkrásnější roky mého života. Poperu se s tím.

Nový život 12. část

28. august 2013 at 20:01 | Ronnie.
Jsem strašně vděčná za všechny kometáře k jednotlivým dílům. Měla jsem jasnou představu jaký tato povídka bude mít děj i konec, ale poslední dobou své nápady měním, a to má za následek zpomalení psaní. Ale i tak děkuji vám všem:-)

Škubla jsem sebou a otevřela oči. Moje oči ihned zamířily k nočnímu stolku, kde ležel budík. Ukazoval 05:00 ráno. Poprvé jsem byla vděčná za své brzké vstávání. Potichu jsem se vkradla do koupelny, kde jsem si rychle vyčistila zuby a lehce se nalíčila. Na sebe jsem si natáhla mikinu a obyčejné džíny. Před odchodem jsem se ještě na moment podívala do zrcadla a sama sobě jsem co nejvíce přesvědčivě zašeptala: "Dnes začínáš od znova, tak to nezvorej." Matta jsem musela po schodech snést, protože by matku určitě vzbudil. Jako každé ráno jsem automaticky popadla vodítko, na nohy conversky a vyrazila ven. Bylo ještě chladno a dveře obchodů byly ještě pořád zamčené. Ani jsem nevěděla, kam chci jít, a tak jsem to prostě nechala na osudu. Uvědomila jsem si, že kráčím k nemocnici, až když jsem v dálce mezi stromy zahlédla bílou střechu. Přidala jsem do kroku. Když jsem v nemocnici dorazila k informacím, pořád tam seděla ta nepříjemná ženská. Usmála jsem se, jak nejlépe jsem uměla a odkašlala si, abych získala její pozornost. Když to nezabralo, odkašlala jsem si hlasitěji. "Pokud máte něco na srdci, prostě se zeptejte a nehrajte tu šaškárnu s odkašláváním," promluvila, aniž by odtrhla oči od papírů. Měla jsem nutkání protočit oči, ale udržela jsem se a zeptala se: "Chtěla bych se zeptat, kde najdu doktora Collinse, je tady?" Žena ještě chvíli čmárala něco do papíru, a pak se na mě konečně podívala. "Lituji, ale pan Collins zde ještě není," usmála se velmi ironickým úsměvem, jako by ji těšilo, že mi zase vůbec nepomohla. "Promiňte, ale příště se dožaduji oslovení pan doktor Collins," ozvalo se za mnou s důrazem na slovo doktor. Otočila jsem se a upřímně se usmála. "Slečno," kývl na pozdrav. Páni, já se v něm vážně nevyznám. V jednu chvíli mi vyká, a v druhé chvíli mě oslovuje jako dlouholetý kamarád. Ale vždyť se nevyznám ani sama v sobě. Přece jsem chtěla, aby to Jakeovi řekl, a pak jsem ho nakonec obviňovala, že mu to řekl on a ne já. "Přišla jste si promluvit?" zeptal se a pokynul mi, abych se vydala chodbou. Když už jsme byli v dostatečné vzdálenosti od všech, spustila jsem. "Přišla jsem za Jakem, ale i za váma, kde…" chtěla jsem na něj vychrlit spoustu dotazů, ale gestem ruky mě umlčel. "Caroline, paní Rodriguezová si Jakea odvezla asi před hodinou. Prozatím jsme se shodli, že bude dobré, když se Jake bude léčit doma."
Posadila jsem se na zem. Bylo mi úplně jedno, že vypadám jako naprostý idiot. Chtěla jsem klid. Collins se posadil vedle mě, a já si zmateně vjela rukami do vlasů. "Víte, je toho na mě moc. Ztratila jsem nejdůležitější lidi v mým životě, matka mě chce poslat pryč, hádám se s Jakem, a…prostě…je toho moc." Když pořád mlčel, podívala jsem se na něj. "Myslela jsem, že teď vypustíte jednu ze svých chytrých vět." Usmál se. "Takže ti ta má předchozí rada pomohla?" Skoro pane DOKTORE. "Dá se říct. Jenže teď opravdu nevím jak dál. Mám odjet pryč, začít od znova?… Jenže pak když nad tím začnu čím dál tím víc přemýšlet, uvědomím si, že bych opustila lidi, který potřebuju. Kamarádky, a dokonce i bráchu." Poškrábal se na bradě. "No, občas prostě musíme myslet hlavně na sebe," poznamenal. Čekala jsem, že bude pokračovat, ale dál už jen čekal na moji reakci. "A to je všechno? Myslet sami na sebe?" "Ano, občas prostě musíš udělat rozhodnutí, která budou mít dopad na ostatní."
Má pravdu? Měla bych to rozhodnutí udělat kvůli sobě?
Matt se náhle zakousl do vodítka a silně zatahal. Collins se zachechtal. "Ten pes má pravdu, neměla bys tu sedět, měla by sis promluvit s kamarády a zjistit, jestli tě v tvém rozhodnutí, ať už učiníš jakékoli, podpoří. Jsem si jistý, že určitě podpoří. " Zvedl se a pomohl i mně. "Doktore, je nějaká možnost, že bych se vám mohla ozvat, třeba přes e-mail?" otočila jsem se na něj. "Ale jistě," zamumlal, a z kapsy vytáhl kartičku, kde byl jeho telefon, e-mail, a dokonce i čas, kdy je možné si domluvit sezení. Ale pouze o víkendu. "Páni, tak jste doktor, nebo psycholog?" zeptala jsem se. "Tak trochu obojí," zasmál se. "Děkuju," zamumlala jsem už na cestě k východu.
Jak jsem se blížila k domu Rodriguezových, byla jsem čím dál tím víc nervózní. Zazvonila jsem, a usmála se, když otevřel dveře jeden z jeho bratrů. "Mikeu, ahoj, můžu mluvit s Jakem?" zeptala jsem se. Zatvářil se zmateně. "Děje se něco?" pokrčila jsem obočí. "Ne, jen, on právě odjel k vám, chtěl si s tebou promluvit, on…" Ani to nestačil doříct, protože to už jsem se řítila ulicí zpátky domů s Mattem v patách. Vdechovala jsem ledový vzduch, a přidala do tempa. Díky bohu za každodenní běhání.
Pár metrů před naším domem jsem se zastavila a podívala se na seskupení před naším domem. Byla tam matka, brácha, Jake, a otec. Pro mě byly důležité hlavně poslední dvě zmíněné osoby. Jake vypadal normálně, až na berli podél pravé nohy, o kterou se opíral. Pořád sledoval ulici, jako kdyby mě vyhlížel. Teprve když do něj bratr šťouchl, tak se otočil, a podíval se mým směrem. Rozevřel náruč, a tohle malé gesto mě pobídlo, abych přidala do kroku a stulila se mu do náruče. "Omlouvám se," zašeptala jsem do jeho hrudi. Zesílil stisk a naklonil se k mému uchu. "To je dobrý, to já bych se měl omluvit, že jsem na tebe vyjel," políbil mě na spánek. Někdo se dotkl mého ramena. Jake mě pustil, i když já bych byla schopná v jeho náručí ještě vydržet. Na hrudi jsem pocítila příjemné teplo. "Caroline, holčičko," podívala jsem se do obličeje muže, kterého jsem už nikdy nechtěla spatřit, ale vše to na mě v tu chvíli tak nějak dolehlo, a já ho s jistým odstupem objala, ale pak jsem ho ihned pustila, a vrátila se do bezpečné náruče mého kamaráda. "Ahoj tati," špitla jsem. Podívala jsem se po zbývajících členech rodiny. Jeremy upíral zrak do země, a matka se s naprosto nečitelným výrazem dívala na mě. "Chybělas mi," promluvil otec. "Když mi tvá matka zavolala, co se stalo, hned jsem…" "Tati prosím, nevytahuj to už…" přerušila jsem ho. "…nechci o tom mluvit," dokončila jsem šeptem a otočila se tak, abych obličejem byla zabořená do Jakeova trička. "Dobrá, tak pojďme na chvíli dovnitř. Už jsi se našla, tak si na chvíli promluvíme," rozhodl, a vydal se domů. Matka s Jerem mu byli v patách, avšak najednou se můj bratr zastavil, a podíval se na mě. "Jdete?" zvedl jedno obočí jako vždycky. "Jo, jen nám dej chvilku…" broukla jsem směrem k němu. Když se za ním zavřely vchodové dveře, ještě chvíli jsem je hypnotizovala pohledem, poté jsem však sama sebe přesvědčila, že nás nikdo nesleduje, a neuslyší, co mám v plánu. "Takže, jak začít…" "Odjíždíš do Austrálie," opět mě přerušil. "Jakeu! Přestaň mi pořád skákat do řeči!" plácla jsem ho do ramene a z mého hrdla se začal hrnout upřímný smích, avšak ve vteřině jsem znovu zvážněla. "Pojeď tam se mnou."


Ronnie.

Nový život 11. část

4. august 2013 at 22:19 | Ronnie.
Mohu s klidem říct, že takhle jsem na sebe ještě nebyla naštvaná. Jsou prázdniny, já toho měla tolik v plánu, ale jsem prostě a jednoduše líná něco z toho uskutečnit. Chtěla jsem hlavně dopsat tuto povídku (hlavně protože už absolutně netuším, jestli to někdo čte), protože mám plnou hlavu nápadů na další.

Doufejme, že se snad vzpamatuju a něco začnu podnikat, a nebudu sedět doma.
Jinak dneska taková kratší, jsem zvědavá, kam s touto povídku dojdu, neboť to netuším ani já sama.


Domů jsem dorazila okolo půl jedenácté. Předtím jsem se procházela skoro všude. Avšak parku, a vlastně celé čtvrti kde bydlí Scott, jsem se obloukem vyhýbala. Konečně jsem měla pocit, že jsem na tom lépe a nechtěla jsem, aby ten pocit vyprchal. Otevřela jsem dveře, a okamžitě jsem se vydala po schodech, abych se ukryla v bezpečí svého pokoje. Pokoje plného vzpomínek, uvědomila jsem si v půlce schodů. Ta cesta za tátou do Austrálie se čím dál tím víc zdála jako dobrý nápad. Ale zapomněla bych. A já nemůžu. Nechci. Musím to zvládnout. Nemůžu být Simba. Nemůžu utéct od problémů. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem mamku, jak vybírá knihy z mé police, a strká je do cestovní tašky. Rozhlédla jsem se po pokoji. Všechny poličky byly prázdné, a má skříň s oblečením taky zela prázdnotou. Než jsem se stačila zeptat co se děje, matka mě předběhla. "Protože ses sama neukázala a nemohly jsme to spolu probrat, vyřešila jsem to sama. Zítra ráno odlétáš do Austrálie. Tvůj otec se s tebou sejde na letišti," oznámila mi, pokračovala v balení věcí. V ten moment mi došla slova. Matka, o které jsem si myslela, že mě skutečně miluje jako má každá matka milovat svoje dítě, už teď přede mnou nestála. Tuto osobu, která mě s klidem chce poslat pryč, aniž by měla výčitky, jsem nepoznávala. Otočila jsem se na patě a práskla dveřmi. Seběhla jsem schody a rychle si oblékla bundu. Na nohy jsem si nazula conversky, popadla vodítko a přivolala k sobě Matta. Nejsem doma ani pět minut, a už odsud musím pryč! Venku bylo pod mrakem, a trochu mrholilo. Nasadila jsem si kapuci a vydala se do centra. Sedla jsem si na lavičku, Matt se krčil pod ní, a ruce jsem si schovala do kapes. Překvapilo mě, když jsem kromě příjemného tepla nahmatala i krabičku cigaret. NE, ne, to přece nechceš!, křičelo mé svědomí, ale já jsem se ho protentokrát rozhodla ignorovat, a zapálila si. Přemýšlela jsem, co asi zrovna dělá Lucy nebo Mia. V tuhle dobu bychom většinou všichni byli zalezlí u Jakea doma a záviděli, kolik lásky mu věnuje jeho matka. Bylo až neuvěřitelné kolik dobra v sobě taková drobná osoba má. Vypustila jsem obláček bílého kouře z úst a představila si, jak přede mnou stojí moje matka a Jakeova, a já se mám rozhodnout, kterou si zvolím za svoji vlastní. Představuji si, jak si nevědomky koušu nehty a chvilku přemýšlím, ale pak si nakonec jedním váhavým krokem vybírám místo, na pohled okouzlující hnědovlasé ženy, starší paní už s pár šedivými vlasy a tulím se jí do náruče. Usmála jsem se. Jo, kdyby to tak šlo. Už jsem ani svoji matku nepovažovala za matku. Byla to cizí osoba, která dokázala ty celé dlouhé roky předstírat zájem o svoji dceru. Do rozvodu. Potom už se vlastně ani tak nesnažila předstírat. V hlavě jsem měla zmatek. Všichni mi najednou byli cizí. Uvažovala jsem, jestli vůbec někdy budu schopna zase normálně žít. Chci tu zůstat a pokusit se o to. Překonat tu bolest. Jenže ta osoba, která si už oslovení mami nezaslouží, je připravena k tomu, aby se mě jednoduše zbavila a hodila na krk otci. Přemýšlela jsem, kam bych tak mohla utéct, abych se vyhnula tomu nevyhnutelnému. Nebylo jak. Ještě jsem si pak koupila kávu, a celá promrzlá doufajíc, že se stane zázrak a já tomu všemu uniknu, jsem se vydala domů.

Nový život 10. část

16. july 2013 at 22:46 | Ronnie
Mám teď více času na psaní, tak čekejte spíš články tohoto tipu :-)


Stála jsem na našem tajném místě vysoko nad Seattlem. Bylo několik minut po půlnoci, a kolem mého pasu jsem měla omotané Chrisovy ruce. Cítila jsem se perfektně. "Na co myslíš?" zašeptal mi do ucha. "Že tenhle den nemůže být lepší," odpověděla jsem se zavřenými víčky. "Počkej ráno, ten vlastnoručně udělaný drink od Jakea a Ethana nebyl dobrý nápad," zasmál se. Miluju jeho smích. "Hele, tys jim s tím ještě pomáhal," obvinila jsem ho. "Dobrá, dostala jsi mě, jak mě potrestáš?" zeptal se a otočil si mě čelem k sobě. Přivřela jsem oči. "To se ještě uvidí," zašeptala jsem proti jeho rtům a nemohla se dočkat, až se spojí s mými. "Car?" ozvalo se však najednou. Otevřela jsem oči a podívala se na Chrise. "Caroline?" uslyšela jsem znovu, ale Chrisova ústa se ani nepohnula. Jen se na mě díval. "Caroline?" ucítila jsem dotyk na ruce. Podívala jsem se dolů. Mé ruce byly kolem jeho pasu. Trhla jsem sebou. Chris mi zmizel před očima.
Otevřela jsem víčka. V místnosti ještě panovala tma, avšak přes žaluzie bylo poznat, že se venku už rozednívá. Měla jsem ztuhlý krk, a cítila jsem se jako bych celou noc nezamhouřila oči. Zrak jsem upírala na bílou zeď, která však byla na mnoha místech špinavá a zdá se, že prach se tu také drží pár let. V hlavě se mi pořád dokola přehrával ten sen. Až po pár sekundách jsem si uvědomila, že někdo pevně svírá moji ruku. Natočila jsem hlavu a pohlédla do tmavě hnědých duhovek mého nejlepšího kamaráda. "Ahoj," zašeptal jako by nevěděl, co má říct. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Pláče jsem měla dost, tak si můj mozek zvolil první variantu a koutky mých úst se roztáhly do širokého úsměvu. "Ahoj," odpověděla jsem stejným tónem. Chtěla jsem ho obejmout a už nepustit, aby se mu nic nestalo. Jenže měl nejspíš pořád bolesti, a tak jsem zůstala sedět a jenom mu opětovala stisk. "Jak se cítíš?" zeptal se, jako by mu ticho panující v místnosti bylo nepříjemné. "Já? Spíš bych se měla ptát já tebe." Úsměv neupouštěl moji tvář. "Bolavě, a taky si skoro nic nepamatuju," odpověděl mi zmateně. Úsměv byl ta-tam. To ne! Budu mu o tom muset říct? Jak se s tím vyrovná? Jak bude reagovat? Mysl mi okamžitě začala klást milion otázek, a mně se z toho zatočila hlava. "Co myslíš tím skoro nic?" začala jsem opatrně. Velmi dobře jsem věděla, že Jake se s kluky znal od malička a až se to dozví, tak ho to zlomí. "Na tom nezáleží, kde jsou ostatní? Proč sem nepřišli? Oni se taky porvali, nebo co?" Trhla jsem sebou. "Jakeu, ty ses včera popral? Na co si ještě pamatuješ?" Doslova jsem prahla po odpovědích. "No, včera jsme šli ke Scottovi, a pak jsme šli do parku, my s klukama jsme šli pro chlast, a no…" zmlkl. "Prostě… už si to nepamatuju, byl jsem ožralej Caroline, radši mi řekni, kdy přijdou ostatní." Zavrtila jsem se na židli. Chytla jsem i jeho druhou ruku. "No víš, Jakeu, kluci nepřijdou, oni…" V tu chvíli se však otevřely dveře a dovnitř vešel muž v bílém plášti s úsměvem na tváři. "Ah, Jakeu, už jste vzhůru, jak jste se prospal? Včera jsme vás několikrát kontrolovali, ale spal jste. Nuže, mé jméno je Simon Collins, a nyní můžeme udělat několik testů, nejdříve musíme zkontrolovat váš mozek, poté budeme…" spustil hromadu keců o testování snad všech orgánů. V tu chvíli jsem ale obdivovala jeho naprostý klid a celkový optimismus, i když dobře věděl, co se stalo a co mu bude muset říct. Ano, on, protože já ztratila všechno odhodlání. "No, celkem dobře doktore," odpověděl Jake se smíchem. "jsem se vyspal," dodal, když vyrušil Collinse z jeho básnění o testech všeho druhu. "To rád slyším, a vy slečno," obrátil svoji pozornost ke mně. "si běžte dát něco k snědku, jste bledá jako stěna." Stále se usmíval, a pokynul mi ke dveřím jako znamení, že mám nejspíš vypadnout. "Nemám zrovna náladu na jídlo, pane Collinsi," odpověděla jsem, jak nejzdvořileji jsem uměla. "Měla byste, jinak by se vám mohlo udělat zle. No tak," zkoušel použít nátlak. Jako kdyby mi nebylo už tak zle… "Dobře, ale můžu si s váma pak promluvit?" zeptala jsem se s nadějí, že mi objasní Jakeův stav, a hlavně, jak vzal to, že kluci za ním už nepřijdou. "Jistě, ale teď běžte, sestra vám něco dobrého sežene," usmál, ale ne již tak upřímně. Nejspíš mě měl už plné zuby, a to je se mnou v jedné místnosti jenom pár minut. Zvedla jsem koutek úst a doufala, že to bude vypadat věrohodně, ale nejspíš z toho vyšel škleb. Jakmile se za mnou zavřely dveře, uslyšela jsem doktorovo mumlání o testování. Jak jinak. Aby ses z toho testování nepodělal, idiote, pomyslela jsem si a společně s mnohem milejší sestrou, než jsem se setkala poprvé, jsem se vydala chodbou do malé kantýny.


Po malé svačině v podobě croissantu a kávy jsem se vydala zpátky k Jakeovi na pokoj. Zastavila jsem se těsně přede dveřmi a poslouchala. Žádné nesmyslné mumlání doktora Collinse, žádné jiné hlasy, ticho. Opatrně jsem stiskla kliku a dveře se otevřely. Potichu jsem našlápla v případě, že by Jake spal, ale nebylo třeba. Už dokonce seděl a díval se z okna. Moje tělo se zaradovalo, že je v pořádku a já se usmála. Když však promluvil, můj úsměv opadl.
"Proč jsi mi to neřekla?" ozvalo se místností. Pořád byl otočený k oknu. Ztuhla jsem. "Jakeu…" začala jsem, ale on mě zastavil gestem ruky. "Proč jsi mi to neřekla?" zeptal se znovu a konečně se na mě podíval. Bylo vidět, že brečel. Hodně. "Chtěla jsem ti to říct, ale ty…." "Já co?! Já co, Caroline? Já jsem tady ležel, těšil se, až konečně kluci přijdou. Kurva Car, já jsem si myslel, že je všechno v pohodě, ale ty, místo toho abys mi řekla pravdu, tak tady předstíráš, že jsou živí! Ale oni nejsou! Jsou mrtví! Někdo je zabil, a tys mi hodlala tohle jak dlouho tajit? Do tý doby než dorazím domů celej šťastnej, kde mi to konečně řeknou? Jaks mohla…" odmlčel se. "Já…já…" zalkla jsem se. Už jsem nechtěla brečet, bylo toho na mě moc, nezvládala jsem to. "Jdi pryč Caroline," řekl, a já neodporovala. Ještě chvíli jsem tam však ještě stála a doufala, že se na mě podívá a vezme svá slova zpět. Nic se však nestalo. Otočila jsem se na patě a zavřela dveře. Nasála jsem nosem vzduch, ale to nestačilo. Všechno je v háji. Celý můj život. Sjela jsem podél zdi a sedla si na zem. Opřela jsem si hlavu o kolena a zavřela oči. Proč se to děje zrovna mně? Prosím, ať je to sen, ať se mi to celé jen zdá, a všechno je v pořádku. Modlila jsem se v duchu. "Caroline." Ucítila jsem dotek na rameni. Doktor Collins se nade mnou skláněl, a navzdory tomu co udělal, se tvářil spokojeně. "Proč jste mu to řekl? Teď mě nenávidí!" řekla jsem to, co jsem měla na srdci. "Musel jsem. A osobně si nemyslím, že bys to zvládla." Posadil se vedle mě. "Zvládla, a určitě by to dopadlo líp," dlouze jsem vydechla. "To se už asi nedozvíme. Ale, proč bychom se měli zaobírat minulostí, když tam někde venku na nás čeká budoucnost?" zeptal se. "Protože minulost nás ovlivní natolik, že nemáme sílu ani chtíč jít zjistit, co nás čeká v budoucnosti," odpověděla jsem stejně filosoficky a zírala na bílou stěnu přede mnou. Doktor Collins mi, jak se říká, nasadil brouka do hlavy, protože teď jsem začala nad jeho otázkou usilovně přemýšlet. Přišla jsem o přátele a moje matka mě chce poslat pryč. Můj život skončil. "Viděla jsi film Lví král?" zeptal se mě najednou. S ironickým úsměvem jsem se na něj podívala. "No ano, viděla. A nejen jednou," odpověděla jsem na doktorovu divnou otázku. Kam tím míří? "A vzpomínáš si na scénu, kdy Simba poznal Timona a Pumbu? Bylo to krátce poté, co mu zemřel otec, a oni mu řekli dvě slova. Ovšem nevzpomínám si, jak to znělo, ty víš?" podíval se mi do očí. "Hakuna matata. Doktore, tohle je nějaký druh testování?" "Ne ne ne," odpověděl se smíchem. "No, Hakuna matata, neboli netrap se. Simba si to vzal k srdci a rozhodl se nezaobírat se minulostí. Jak mu řekl Timon: Ať se stalo, co se stalo, stejně s tím nic nenaděláš." Moc dobře jsem si pamatovala na tuto pohádku. Jako malá jsem nikdy nechápala, proč byl Simba tak smutný, když přece za smrt jeho otce nemohl. Ale až teď jsem si uvědomila, proč se tak choval. Já jsem se cítila úplně stejně. Jako kdybych za Chrisovu a Ethanovu smrt zodpovídala já. "Jenže jak vy dobře víte, je to pohádka pro děti. A to je hodně daleko od reality. V realitě vás minulost bude užírat dál a dál, a můžete na ni zkusit zapomenout sebevíc."
Chodbou se náhle rozlehl slabý hlásek starší ženy. "Doktor Collins na sál číslo 58, doktor Collins na sál číslo 58," ozvalo se z dvou maličkých repráčků, umístěných na zdi vedle plakátu s první pomocí při krvácení. "Tak, už budu muset jít," zamumlal omluvu, a začal se zvedat. "Počkat, vy jste klidně před operací tady seděl a vykládal o Lvím králi, když jste se měl připravovat?" vykulila jsem oči. Je to blázen. "Toto byla nejlepší příprava," usmál se a pomalu se vydal chodbou. V půlce kroku se však zastavil a pohlédl na mě. "Jo a, zkus popřemýšlet o tom, co jsme tu probírali Caroline." Vypustil poslední radu, a zmizel. A já jsem poprvé za ty krušné dny pocítila, jak tlak na prsou pomalu ustupuje.


Jak trávíte volný čas vy? Taky se věnujete svým zálibám? A nebo máte prázdniny tak naplněné, že na odpočinek nezbývá čas?


Ronnie.

Nový život 9. část

26. may 2013 at 21:21 | Ronnie.
Ahojte, právě teď bych se měla učit...jenže já se znám. Jakmile se blíží konec roku, už mám tendence se na všechno vykašlat. Také to splňuji, a místo zmiňovaného učiva jsem dopsala další kapitolu:-) snad se bude líbit


"Zařídila jsem, že tě z toho celého vynechají," vysvětlila. "Jak vynechají, chceš říct, že…," zasekla jsem se. Ne, to nemohla udělat. "Ty jsi to všechno hodila na Lucy, Miu a Hannu? Ale já jsem v tom s nimi, proč mě takhle zachraňuješ, když to nepotřebuju?" skoro jsem křičela. "Nezvyšuj hlas, všechno jsem zařídila. Než se ten případ vyřeší, pojedeš za tátou…" "Za tátou? Ale ten je až v Belgii, to nejde…" "Pro tvou informaci, momentálně je v Austrálii." "Na tom nezáleží," odsekla jsem okamžitě. Nepoznávala jsem tu ženu, která mě právě chce poslat pryč z jejího života a od všech mých přátel. Položila jsem na zem Matta, kterého jsem celou dobu držela, a vyrazila z té hrozné budovy. Nikam nepojedu. Nemá žádnou šanci mě přemluvit.
"Kde je Jeremy? Taky se ho chceš zbavit?" rýpla jsem si, když jsme vkročily do prázdného domu. "Já se tě nezbavuju, pouze tě chci udržet od všech těch špatných věcí a lidí…navíc v Austrálii…" Přestala jsem ji vnímat jen, co začala básnit, jak to bude skvělé, a že budu mít nové přátele a mohu začít znovu. Jenže já nechci začít znovu. Po dnešku už nic nebude takové jako kdysi. Vyšla jsem po schodech nahoru, zastavila se ve dveřích do svého pokoje a opřela se o rám. Prohlédla jsem si celou místnost. Na posteli ležel fialový delfín, kterého mi jednou Chris přinesl na začátku našeho vztahu. Věděl dobře, že fialovou miluji stejně jako delfíny. Jsem těmi zvířaty posedlá. Vyvolávají ve mně vzpomínky na zmiňovanou Austrálii, kde jsem strávila velkou část dětství. Neumím si představit, že bych se tam měla znovu vrátit. Už jsem si na deštivé počasí tady v Seattlu zvykla. Přejela jsem po dece, která zakrývala peřiny na mé veliké posteli. Ještě před pár dny jsme tu s Chrisem leželi a dívali se na filmy. Hrál si s mými vlasy a filmu nevěnoval vůbec pozornost. Matka zrovna nebyla doma. Nikdy k nám nechodil v době, kdy tu byla. Neznal ji, a ona neznala jeho. A přesně tak jsem to chtěla. Většinou se poté musel vyplížit oknem, ale nevadilo mu to. Akorát jednou, když uklouzl a spadl na zem. Musela jsem s ním tenkrát jet na pohotovost. Měl pak ruku v sádře. Při těch vzpomínkách mi cukl koutek. Jenže jakmile jsem si uvědomila krutou realitu a fakt, že ho už nikdy neuvidím, svezla jsem se na postel a obličej si schovala do dlaní. Kéž bych mohla vrátit čas, změnit ten jediný večer. Přála bych si alespoň vědět, kdo to udělal. Která zrůda neměla vůbec srdce a dokázala zabít nevinné lidi. Počkat…"Jacob!" uvědomila jsem si a zvedla hlavu. Hned jsem měla naději. I když malou, ten pocit tam přeci jen byl. Zvedla jsem se, navlékla si bundu a vyplížila se oknem ven. Venku jsem urychleně nastartovala auto od táty a vyrazila do nemocnice.
Vešla jsem do budovy a snažila se rychle zorientovat. Kráčela jsem podél pokojů označenými čísly a poté se konečně ocitla u stolu, kde nějaká žena právě telefonovala. Jakmile ukončila hovor, zvedla ke mně pohled a usmála se. "S čím vám mohu pomoci?" zeptala se. "Potřebovala bych vědět, na jakém pokoji se nachází Jacob Rodrizuez," vyhrkla jsem rychle dotaz. "Jacob se nachází na jednotce intenzivní péče, ale pokud nejste rodinný příslušník, nemohu vám nijak pomoci. Pouze oni totiž mají k němu přístup. Je mi líto," vysvětlila mi a opět sklonila pohled. "Nevadí," zamumlala jsem a vydala se dál chodbou. Však já se k němu dostanu sama.
"Caroline?" uslyšela jsem za sebou něžný hlas, když jsem si prohlížela rozpis budovy a snažila se trochu zorientovat. Paní Rodriguezová na mě upírala pohled uslzenýma očima. V tom momentě jsem nevěděla jak se zachovat. Vždy se ke mně chovala mile, je prostě taková, a v tuto chvíli jsem ji viděla poprvé na dně. Vždy se usmívala, když mne viděla a vůbec- je to ten neštědřejší člověk, kterého znám. Má 3 adoptované syny, a Jake je právě jedním z nich. Vždycky věřila, že každý člověk má v sobě trochu dobra. Je zkrátka naprosto jiná než moje matka. Častokrát jsme se u ní doma setkávali, celá naše parta. Pro mnohé z nás byla jako vlastní máma, jelikož naši rodiče buď byli pořád mimo domov, což je můj příklad, nebo na své děti křičeli, a občas i fyzicky trestali. To byl zas příklad Ethana. Na sekundu mi problesklo hlavou, že možná Ethan vyvolal tu nehodu, nebo co se vlastně stalo schválně, že už nechtěl snášet to peklo doma, ale okamžitě jsem ji zavrhla. Miloval život a bral vše s nadhledem. V tom jsem ho obdivovala. Tvrdil, že jakmile bude moci, odejde od svých rodičů a začne se věnovat hudbě. Vždycky chtěl na Julliard. To byla jedna z mála věcí, které jsem o něm věděla pouze já. Ale teď už se ho nikdy nedočká. Problesklo mi okamžitě hlavou. Zahnala jsem všechny myšlenkové pochody a opět se zadívala do blankytně modrých očí paní Rodriguezové. "Caroline…" skoro zašeptala. "Přišla jsi za Jakem?" Jako by četla mé myšlenky. Kývla jsem, neschopná mluvit a udivena jejím pořád stejně vlídným hlasem. Přála bych si, aby adoptovala i mne.


"Tak pojď," vzala mne za třesoucí ruku a pomalu vedla uličkou na jednotku intenzivní péče. Došly jsme až nakonec a zastavily se u bílých dveří, které mi dávaly naději. Naději, že najdu odpovědi na otázky, které se mi stále honí hlavou. Otevřela dveře a nechala mě vejít jako první. V místnosti vládlo naprosté ticho a jediné narušení přicházelo od pípajících přístrojů. Avšak mě to uklidňovalo. Bylo to znamení, že je Jake v pořádku. Můj pohled okamžitě zamířil k jeho posteli. Hlavu, nebo spíše čelo měl obvázané a ruce také. Krk měl pokrytý modřinami a ret roztržený. Mé oči se při pohledu na něj opět naplňovaly slzami. Udělala jsem jeden nejistý krok k jeho posteli. Bála jsem se i pohnout jen abych mu nezpůsobila větší bolest. Pár okamžiků bylo ticho, než se pokojem ozval už rozrušený hlas paní Rodriguezové. "Ještě se neprobral, bojím se, abych se vůbec někdy vzbudil…" Taková slova jsem nechtěla slyšet. Okamžitě jsem začala argumentovat. "Vzbudí, věřím tomu. On to zvládne, já to zvládnu, společně. Budeme muset. Jake měl obrovské štěstí, což se nedá říct o…" Hlas se mi náhle zlomil. Ucítila jsem ruce kolem svých ramen. "Já vím zlatíčko, Bůh jim žehnej," pronesla krátkou modlitbu. "Nechám tě tu s ním o samotě, budu venku." Ruce opustily má ramena a já se ocitla zase sama. Chvíli jsem pozorovala dveře, kterými Jakeova matka zmizela, a poté jsem svůj pohled opět nasměřovala k posteli. Ležel pořád ve stejné poloze. Pravou ruku měl položenou na břiše a hruď se mu pomalu zvedala. Nasála jsem nosem vzduch a sedla si na židli vedle postele. "Ahoj Jakeu," začala jsem potichu. Potřebovala jsem s někým mluvit. Dostat ze sebe všechny ty myšlenky, a konečně dostat odpovědi. "Víš, dneska to byl snad nejhorší den mého života…" Zavrtěla jsem hlavou a ironicky se zasmála. "Já to prostě nechápu," zadívala jsem se na své ruce, "ještě před pár hodinami bylo všechno v pořádku, a teď…" zmlkla jsem. Zhluboka jsem se nadechla. "Teď je Ethan s Chrisem pryč!!" vyhrkla jsem trochu příliš nahlas, než jsem chtěla. "Tohle není fér. Nikomu nic neudělali. Nic nechápu…" zašeptala jsem a sklonila hlavu. "Prosím vzbuď se, a řekni, že tohle je jen sen," zavzlykala jsem. Položila jsem jemně ruku na tu jeho. "Prosím," zopakovala jsem. "nenechávej mě tu," dořekla jsem. V tu chvíli mu cukla ruka. Byl to nepatrný pohyb, ale okamžitě jsem při tom gestu zvedla hlavu a s nedočkavostí čekala, až zase uvidím jeho čokoládově hnědé oči. Jenže byly pořád zavřené, a ani po další půl hodině se jeho stav nezměnil. "Zůstanu tu s tebou, dokud se nevzbudíš," byla poslední vyřčená věta z mých úst, než jsem podlehla únavě a vydala se do říše snů.


Ronnie.

Nový život 8. část

23. april 2013 at 14:16 | Ronnie.
Ahoj, jak se máte? Já momentálně ležím doma a mé myšlenky se ubírají k datu 30. dubna, kdy mám obhajoby ročníkovky. Jsem šíleně nervózní a plná obav, jestli to zvládnu. Ale nejvíc se asi bojím oznámení učiteli, že fotky nakonec tisknout nebudu, protože jsem ten týden byla doma nemocná a už bych to nestihla. Snad nebude naštvaný a nerhorší mi kvůli tomu hodnocení. Jo a slyšeli jste už novou písničku Fall Down od Miley Cyrus a Will.I.Ama? Mně osobně se líbí, taková pohodová k poslouchání při běhání...

No nic, užijte si další díl:-) Omlouvám se, že je opět takový krátký, ale musím se naučit psát dlouhé části:-D


Trhla jsem sebou a prudce se otočila. Další velikán se nade mnou skláněl a probodával mě pohledem. "Slečno, teď nemůžete odejít, musíte tu zůstat než…" "Ne, já musím za Jakem!" skočila jsem mu okamžitě do řeči. "Je mi líto, ale nemáte povolení odejít z této budovy, dokud vás nevyslechneme," trval na svém. Přivřela jsem oči do úzkých štěrbin a podívala se mu do očí. "Já musím za Jakem," řekla jsem každé slovo co nejdůrazněji. "A já mám povinnost vás udržet v této budově, tudíž to není možné," opověděl bez mrknutí oka. Zuřivě jsem vydechla a zasupěla. "Jenže já na tohle nemám čas, musím mluvit s Jakem! Sakra, copak to nechápete? Právě mi umřeli dva nejlepší kamarádi! Nehodlám tu jen tak tupě sedět a čekat, musím něco dělat!" vyjela jsem na něj. Slzy opět začaly téct proudem. Podívala jsem se na něj. Mlčel. Odfrkla jsem si a couvla jsem. Vzdala jsem to. Neměla jsem dost sil. "Pojďte se mnou, chceme se vás zeptat na pár otázek ohledně včerejšího večera," promluvil na mě znovu. "Fajn," procedila jsem mezi zuby. Stejně vám to bude k ničemu, když si nic nepamatuju, řekla jsem si sama pro sebe a vydali jsme se chodbou zpátky.

"Co ten pes?" zvedla obočí nesympatická blondýna, když jsem si s Mattem na klíně sedla do křesla. "Myslíte, že by o tomhle supertajném rozhovoru povídal našim sousedům?" odpověděla jsem stejně nevrlým tónem, jakým byla položena její otázka. Chlápek vedle ní se zadusil smíchy, ale zklidnil se, jakmile ho zřejmě jeho šéfka probodla naštvaným výrazem. Blondýna si prohrábla vlasy a převedla rozhovor k tomu vážnějšímu. "Dobrá tedy, vraťme se k včerejšímu večeru. Tvá kamarádka nám řekla, že jste včera šli na večírek, pili jste tam také alkohol?" posadila se do křesla naproti. Prohrabovala jsem se Mattovou srstí a vzpomínala na poslední chvíle s celou mojí partou. "Ano," dala jsem jí jasnou odpověď. "U koho se ten večírek konal?" položila další z nejspíš stovek otázek. "U Scotta Petersona." "Co se dělo, jakmile jste opustili večírek?"
Opustili večírek? Šli jsme ven. Už nás to tam nebavilo. Chtěli jsme jinou zábavu. Pamatuji si, že Mia na nás ječela, že ztratila boty. Všem nám to připadalo strašně vtipný. Pak jsme šli do parku. Ne, předtím jsme šli ještě někam, jenže kam? Vím pouze, že mi byla zima. Klepala jsem se zimou, a tak mi Chris půjčil bundu. Vybavuji si stromy, tmu, a já schoulená v bundě, celé moje tělo pohltil chlad.


Náhle mé nohy, které mě nesou směrem od bezpečného místa parku ulicí dál. Byla jsem bosa. Tím jsem si jistá. Měla jsem na sobě jen tenké šaty a půjčenou bundu. Nepamatuji si však, kam jsem šla.
A pak? Pak zase tma. Tma a výstřel doprovázený křikem. Já zbaběle klečící podél chladné zdi a oči pevně zavřené. Ethan, který mi říká, že vše bude dobré a vybíhá z našeho úkrytu a já se naposledy dívám do těch očí, které se zoufale snaží zachránit kamarády. Zvedám se a utíkám uličkou dál. Stále dál.

"Caroline?" ozval se náhle ženský hlas. "Na něco jsem se tě ptala," opět si uhladila vlasy. Lezlo mi to na nervy. "Já nevím. Nepamatuju si to," sklonila jsem pohled na sklenici vody. Bublinky z ní pomalu vyprchávaly. Tak jako z Chrisova těla poslední vydechnutí. Když kulka prorazila jeho hrudníkem a on padl bezvládně na zem. Bolest se mu šířila tělem a on si nejspíš přál jediné: ať to brzy skončí. Rychle jsem tu představu pustila z mé hlavy a ošila se. Proč on? Nechápu to. Co komu udělal?

Nový život 7.část

2. february 2013 at 9:01 | Ronnie.
"Nemůžu uvěřit, že jsou pryč," zašeptala s brekem do mého svetru. Přitiskla jsem si ji k sobě ještě víc a vypustila zbytek slz, které mi ještě zbývaly. "Co bude dál?" odtáhla se a podívala se mi do očí. Utřela jsem si slzy do rukávu mého svetru a podívala se jí do očí. Z jejího výrazu mi bylo úzko. Přejela jsem jí pohledem a zhluboka se nadechla, ale slzy jsem zastavit nedokázala. "Já nevím. Mamka mi jen řekla, že se nás na něco zeptají," svraštila jsem čelo, protože jsem si přesně nevybavovala, co mi to tenkrát říkala. I když, tenkrát je špatné slovo, když to bylo sotva před hodinou. Ale mně to připadalo jako celé věky. Myšlenkami jsem opět zabloudila někam do prázdna s nadějí, že si třeba na něco vzpomenu. Zase ten pocit, kdy mi žaludek udělal dva kolotoče. "Co se to ten večer stalo? Vzpomeň si!" křičela jsem sama na sebe ve své hlavě. Nešlo to. Pohltila mě myšlenka na to, co když si nikdy nevzpomenu? Co když se nikdy nedozvím, kdo zabil Chrise a Ethana? Z těch úvah se mi zatočila hlava a trochu jsem zavrávorala. "Car, je ti něco?" zeptala se roztřeseným hlasem Lucy. Upřela jsem na ní pohled. Byla zničená. Věděla jsem, že kluky znala mnohem déle než já. Já jsem byla takový ten nováček. Když jsem se po rozvodu našich přestěhovala a přešla na jinou školu, oni byli ti jediní, kdo se o mě zajímali. Pamatuju si, že jsem jako první potkala Ethana. Nebylo to zrovna skvělé seznámení, ale i to se počítá.

Tumblr_mhjujgz9t11rplquyo1_500_large

Nový život 6.část

9. december 2012 at 19:37 | Ronnie.
Stydím se. Týden nic nenapsat. Každopádně, čeká mě celkem fajn týden, tak budu mít plno času a články by měly být častěji. Co se týče povídky, tak jsem se konečně dopracovala k momentu, do kterého jsem tuto povídku chtěla dotáhnout, a už se to jen poveze:) Užijte si další část.

Tumblr_m788evrmjf1r5g9rso1_500_large

Celý svět se najednou zastavil. Byla jsem tam akorát já a ta nesnesitelná bolest, která se drala ze srdce a pohlcovala celé mé tělo. Byl to nesnesitelný pocit. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela.

Nový život 5. část

22. november 2012 at 21:07 | Ronnie.
Ahojky, tak momentálně se učím na zítřejší test z bižule. Už asi 3 lidi mi napsali, z čeho přesně píšem. Měla jsem chuť už napsat, ať s tim otravujou někoho jinýho:D Jinak co se týče příběhu, tak by se KONEČNĚ měl trochu rozjet děj. Hurá, užijte si další část (jestli to teda někdo ještě čte)

Tumblr_mbjel0lon21rdj1aro1_500_large


There She Goes Looking Like A Star
With Her Body Shaped Like A Rock Guitar
There She Goes...
Like A Shooting Star
Make You Wanna Play
Makes All The Boys Them Say

Otevřela jsem oči a zamrkala. Písnička, kterou jsem tak zbožňuju mě, budila a nechtěla přestat. Ležela jsem ve své posteli, a jako skoro každé ráno mě bolela hlava. Budík ukazoval 6:00. Donutila jsem se vstát a loudavým krokem jsem se vydala do koupelny. Když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem se skoro lekla. Řasenka rozmazaná, napuchlý nos a červené oči. Všechno to vypadalo, jako kdybych celou noc probrečela, nebo měla nějakou hnusnou alergii. Jenže si na nic nevzpomínám. Vyčistila jsem si zuby, oblékla se a seběhla dolů. V kuchyni už bratr dělal snídani. "Tak jak ti je?" zeptal a přitom nespustil zrak z pánve, na které smažil lívance. "Tak, jako vždycky. Příšerně." Prohodila jsem a napila se vody a pořád se snažila, vzpomenout na včerejší večer. Měla jsem divný pocit. Zamračila jsem se. "Hej Jere, proč mám pocit, že se včera večer něco stalo?" zeptala jsem se najednou. Chvilku mlčel, pak ale zamumlal: "No, já nevím. Díval jsem se na televizi, a uslyšel jsem nějaký zvuky. Šel jsem se kouknout, a ty jsi tam stála. Bylo to prostě jako vždycky až na to, že jsi.." zasekl se. Popošla jsem k němu a podívala jsem se na něj podezřívavým pohledem, i když jsem neměla sebemenší důvod ho použít. Na co taky. "Že jsem co?" zamumlala jsem. "Brečela." dořekl po chvíli. Docela mě to vyděsilo. Nic jsem si nepamatovala. Chvíli jsem to vstřebávala a poté jsem se k němu zase obrátila. "Proč?" pořád jsem ho probodávala pohledem. "Nevím. Snažil jsem se tě trochu uklidnit, jenže jsi nechtěla nic slyšet. Jen jsi brečela a brečela." Povídal dál. Posadila jsem se na židli a ještě jednou se pokusila vzpomenout alespoň na něco. Nic. Povzdychla jsem si a promnula si spánek. Po chvíli jsem vstala a pomalu se šourala zpátky do pokoje. "Jdu se ještě podívat na něco z dějáku." otočila jsem se ještě k Jeremymu. "Hoď sebou ať si stihneš sníst snídani." V tu chvíli mi připadal jako táta, když ještě s mámou byli spolu. Usmála jsem se při pomyšlení na ty časy. Když jsem došla do pokoje, tak Dějepis jsem úplně vypustila z hlavy. Vlastně ani nevím, proč jsem to řekla. Ničemu jsem nerozuměla. Vždyť to takhle mívám pořád. Tohle nebylo poprvé, co jsem si nějaký ze zažitých večerů nepamatovala.

Nový život 4. část

6. november 2012 at 22:03 | Ronnie.
Prosím potlesk, protože jsem dokončila další kapitolu mé povídky. Měla jsem v plánu toho napsat víc, jenže se musím ještě rozhodnout jak bude pokračovat děj. Užijte si jí.

Tumblr_md320tk88x1ru2imqo1_500_large

Když jsme dorazily, tak párty už byla v plném proudu. "Půjdu si pro něco k pití."
oznámila mi Lucy a pak se ztratila v davu. Já jsem tam jen zůstala stát. Najednou mě někdo chytl za boky a přitáhl si mě k sobě. "Nečekal jsem, že se tu dneska ukážeš." Byl to Jake. Usmála jsem se. "Ale Jakeu, kolik jsi toho už měl?", zeptala jsem se se smíchem. "Co? Vždyť jsem měl jen skleničku, no možná dvě." "Tak pojď, dáme si třetí." Chytla jsem ho a odtáhla k mini baru. Tam jsem se neobtěžovala vzít si skleničku, ale přivlastnila jsem si rovnou celou lahev. S Jakem za zády jsem se potom prodírala davem s nadějí, že někde zahlédnu tu blonďatou palici Lucy. Nakonec jsme ji našli. I ona už měla něco vypito. Kolem ní seděli i ostatní členové naší party: Mia, Ethan, Chris a Hannah. "No ahoj všichni." Pozdravila jsem a vlepila Chrisovi pusu. Byli jsme spolu už skoro rok. "Ahoj lásko.", usmál se a napil se z flašky, kterou jsem držela v ruce. "Hele, vezmi si vlastní jo?" zašklebila jsem se. "No co tady tak sedíte, jde se tancovat!" řekl Ethan a vytáhl mě na parket. Postupně se k nám přidali i ostatní. Asi po pěti písničkách nás to přestalo bavit, a vydali jsme se ven. Nevěděli jsme, kam jít, tak jsme se jen toulali po ulicích. Hannu pak napadl nápad, že by jsme mohli zajít k jezeru.
 
 

Advertisement