July 2014

Have fun, that's all I need

9. july 2014 at 17:30 | Ronnie. |  SNIPPETS OF MY LIFE
Řekla bych, že když se už konečně rozhodnu napsat článek, tak by mi osud mohl přát a když ho chci zveřejnit, tak by ho snad doopravdy mohl zveřejnit ne? Ale ne, to by přece nebyla zábava. Takže ho píšu podruhé, a opravdu se přemáhám, abych nezačala zuřivostí řvát, protože jsem s ním byla fakt spokojená. Bohužel, poslední dobou se na nic víc než na články ve své podstatě o ničem nezmůžu. Náplň posledních dnů u mě je sledování starých seriálů a poslouchání CD'ček, o které jsem jako malá prosila tátu třeba jen kvůli jedné písničce. Měla bych něco dělat, jít běhat, cvičit, ale ne, já jen ležím. V horším případě se mnou leží i nutella, která mi dělá společnost.

Untitled

Nejspíš se zase pomalu nořím do deprese. A ani pochmurné počasí mi nijak nepomáhá, jsem kompletně mrtvá, neschopná cokoliv dělat, a celý den proležím v posteli. Většinou mě taky druhý den bolí hlava, i když si nejsem jistá jestli to má na svědomí tohle, nebo že málo piju. Každopádně citlivost na změny počasí je další z věcí, které jsem zdědila, thanks mum. Proč já musela zdědit jen to špatné? Protivná jsem po mamce, líná po babičce a mám rozpláclé palce po tátovi. Poslední bod neberte vážně, vlastně nic z toho. Je na nic bydlet v maloměstě, to vám povím. Celý naše město spí, ani důchodci tohle počasí nezvládají dobře. Jsem stařenka v těle puberťačky.

Chris De Burgh - High On Emotion (1984) - A&M

Tohle psát nebylo tak snadný jako u toho ztraceného článku, nejsem s tím spokojená, nejspíš zase skončí v rozepsaných, jupí. Asi začnu psát články ve wordu a pak to překopíruju, protože tohle mě neskutečně nasralo.

Každopádně dejte mi (pokud chcete) follow na instagramu, protože jak dobře víme, při vysokém počtu followers se všem ihned zvyšuje ego, i mě to dělá happy, smutný.
Usmívejte se, a já bežím na kolo ze sebe tu frustraci dostat,

Ronnie.

Jak na vodě kruhy se láska šíří dál.

1. july 2014 at 21:37 | Ronnie. |  SNIPPETS OF MY LIFE
Zdravím těch pár bláznů, kteří sem občas zavítají. Prázdniny začaly, a já je nechci promrhat tak jako ty předcházející. No jo, říkám si to každý rok, ale nikdy se to nezmění. Ale aspoň můžu říct, že s prvním rokem na střední jsem spokojená. Teda, pořád trávím všechen čas v rodném zapadákově odkud málokdy vytáhnu paty, známky nebyly nic moc (vlastně nejhorší za celou dobu co studuju, but whatever), ale přesto jsem spokojená. Poznala jsem pár skvělých lidí, kteří mají podíl na ubývajícím počtu depresivních dnů, zažila jsem skvělé akce a usmívala se. No není to cíl? Být v životě šťastný? Konec filosofování.
'Please, give me my ball' said little dog.
Pár slov k poslednímu týdnu trápení ve škole. Minulé pondělí jsem přemluvila mamku (because I'm friendless), abychom zašly do kina na TFIOS, protože jsem to musela prostě vidět. Byla jsem si vědoma že zničím mé krásné představy, ale riskla jsem to. A výsledek? Musím říct, že filmové zpracování se výjimečně povedlo, ale tak odvařená jako většina lidí jsem z toho nebyla. (don't kill me please) Ale brečela jsem, přiznávám. Úterý a středu jsem strávila s naším namakaným třídním jak jinak než v lese turistikou (somebody kill him), ve čtvrtek jsem poslouchala falešný zpěv spolužáků a ředitelky srdceryvný projev v kulturáku a dospávala. Konečně pátek a sobota, kdy jsme všechno zapili, a E. díky tomu už asi nikdy nepustí z domu, jupí.

Tolik k uplynulým dnům, mějte se krásně a usmívejte se.

Ronnie.