Nový život 13. část

2. march 2014 at 22:20 | Ronnie. |  Nový život
Tak, po dlouhé době se vracím k této povídce. Zkrátka jsem dostala chuť zase něco splácat, a je to tu. Snad se mi s dopisováním dílů bude dařit líp než předtím, a Nový život si najde znovu nějaké čtenáře :-)

O PÁR LET POZDĚJI V AUSTRÁLII
Tři roky. Dost dlouhá doba na zahojení ran. Fyzických možná, ale duševních ne. Tři dlouhé roky uplynuly ode dne, který všechno změnil. Který změnil mě. Teď jsem dospělá a začínám nový život na vysoké. Zítra už budu zpátky v Americe. A vím, že okovy minulosti mě budou svírat ještě dlouhou dobu, ale chci to tak. Tam jsem doma, tam jsem strávila nejkrásnější roky mého života. Poperu se s tím.


"Caroline, máš sbaleno všechno?" ozval se táta z kuchyně. Podle vůně něčeho spáleného se už zase pokoušel o nějakou kulinářskou pochoutku. "Snad jo," pousmála jsem se a rychle sešla ze schodů až za ním. Když jsem ho viděla listovat kuchařkou, kterou ode mě dostal a okolo pasu zástěru, musela jsem se začít smát. Opřela jsem se o linku a založila si ruce na prsou. "Teda tati, když tak na tebe koukám, začínám pochybovat, jestli je dobrý nápad nechávat tě tady takhle. Ty a kuchyně, to nejde dohromady." Podívala jsem se na něj podezřívavým pohledem. Za tu dobu jsme se hodně sblížili, až jsem si říkala, jestli muž stojící přede mnou je opravdu můj táta. Byl, a očividně svoji chybu chtěl napravit, no povedlo se mu to. Teda alespoň u jednoho svého dítěte. Jeremy nechtěl o návratu do Austrálie byť jen na léto ani slyšet. Neměla jsem mu to za zlé. S ním táta nestrávil ani chvilku. Odjel dřív, než se narodil, a pro bratra je jako cizí. "Náhodou jsem se za poslední týdny zlepšil," odporoval se šklebem na tváři, když ochutnával svůj výtvor. "V kolik ti to vůbec letí?" Vzal ucho pánve a opět poslal dnešní oběd na dno koše. "Ve dvě," odpověděla jsem nepřítomně a přemýšlela, jestli mám vše sbaleno a vyřízeno. "Dobrá, najíme se někde po cestě, běž si pro věci," rozhodl nakonec. Já jsem mezitím vyběhla nahoru a popadla velkou cestovní tašku a kufr. Když jsem všechno dostala ze schodů, táta vše naložil do auta a usmál se. "Co je k smíchu?" zeptala jsem se. "Moje malá holčička jde na vysokou, neuvěřitelně ten čas letí," povzdechl si. Usmála jsem se. "Jejda, foťák! Počkej chvilku, ten tu nesmím zapomenout," vzpomněla jsem si a pelášila zpátky do malého baráčku. Je to místo, kam se budu vždy ráda vracet. Za tu dobu, kterou jsem tu strávila, se vše obrátilo zase k lepšímu a já si připadala šťastná. Přejela jsem dlaní po bíle natřeném zábradlí a nadechla se čerstvého mořského vzduchu. Byla jsem rozhodnutá se sem po škole znovu vrátit. Pomalým krokem jsem se vrátila k autu. "Bude mi to chybět," prohodila jsem. "To doufám," řekl táta se smíchem. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Kdyby ne, už by ses sem nejspíš nevrátila. Takhle mám alespoň jistotu, že se tu ještě někdy ukážeš." Nad tím jsem jen protočila oči. "Tak, máš všechno?" zeptal se znovu. "Jo," odpověděla jsem se zrakem upřeným na pobřeží. "Stejnak ti určitě budu muset něco zas posílat poštou, v tomhle jsi hold po tatínkovi," pokrčil rameny. Se zavrčením motoru jsem se rozloučila s Austrálií a vydala se čelit další výzvě se štítkem "VYSOKÁ ŠKOLA".
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement