Nový život 12. část

28. august 2013 at 20:01 | Ronnie. |  Nový život
Jsem strašně vděčná za všechny kometáře k jednotlivým dílům. Měla jsem jasnou představu jaký tato povídka bude mít děj i konec, ale poslední dobou své nápady měním, a to má za následek zpomalení psaní. Ale i tak děkuji vám všem:-)

Škubla jsem sebou a otevřela oči. Moje oči ihned zamířily k nočnímu stolku, kde ležel budík. Ukazoval 05:00 ráno. Poprvé jsem byla vděčná za své brzké vstávání. Potichu jsem se vkradla do koupelny, kde jsem si rychle vyčistila zuby a lehce se nalíčila. Na sebe jsem si natáhla mikinu a obyčejné džíny. Před odchodem jsem se ještě na moment podívala do zrcadla a sama sobě jsem co nejvíce přesvědčivě zašeptala: "Dnes začínáš od znova, tak to nezvorej." Matta jsem musela po schodech snést, protože by matku určitě vzbudil. Jako každé ráno jsem automaticky popadla vodítko, na nohy conversky a vyrazila ven. Bylo ještě chladno a dveře obchodů byly ještě pořád zamčené. Ani jsem nevěděla, kam chci jít, a tak jsem to prostě nechala na osudu. Uvědomila jsem si, že kráčím k nemocnici, až když jsem v dálce mezi stromy zahlédla bílou střechu. Přidala jsem do kroku. Když jsem v nemocnici dorazila k informacím, pořád tam seděla ta nepříjemná ženská. Usmála jsem se, jak nejlépe jsem uměla a odkašlala si, abych získala její pozornost. Když to nezabralo, odkašlala jsem si hlasitěji. "Pokud máte něco na srdci, prostě se zeptejte a nehrajte tu šaškárnu s odkašláváním," promluvila, aniž by odtrhla oči od papírů. Měla jsem nutkání protočit oči, ale udržela jsem se a zeptala se: "Chtěla bych se zeptat, kde najdu doktora Collinse, je tady?" Žena ještě chvíli čmárala něco do papíru, a pak se na mě konečně podívala. "Lituji, ale pan Collins zde ještě není," usmála se velmi ironickým úsměvem, jako by ji těšilo, že mi zase vůbec nepomohla. "Promiňte, ale příště se dožaduji oslovení pan doktor Collins," ozvalo se za mnou s důrazem na slovo doktor. Otočila jsem se a upřímně se usmála. "Slečno," kývl na pozdrav. Páni, já se v něm vážně nevyznám. V jednu chvíli mi vyká, a v druhé chvíli mě oslovuje jako dlouholetý kamarád. Ale vždyť se nevyznám ani sama v sobě. Přece jsem chtěla, aby to Jakeovi řekl, a pak jsem ho nakonec obviňovala, že mu to řekl on a ne já. "Přišla jste si promluvit?" zeptal se a pokynul mi, abych se vydala chodbou. Když už jsme byli v dostatečné vzdálenosti od všech, spustila jsem. "Přišla jsem za Jakem, ale i za váma, kde…" chtěla jsem na něj vychrlit spoustu dotazů, ale gestem ruky mě umlčel. "Caroline, paní Rodriguezová si Jakea odvezla asi před hodinou. Prozatím jsme se shodli, že bude dobré, když se Jake bude léčit doma."
Posadila jsem se na zem. Bylo mi úplně jedno, že vypadám jako naprostý idiot. Chtěla jsem klid. Collins se posadil vedle mě, a já si zmateně vjela rukami do vlasů. "Víte, je toho na mě moc. Ztratila jsem nejdůležitější lidi v mým životě, matka mě chce poslat pryč, hádám se s Jakem, a…prostě…je toho moc." Když pořád mlčel, podívala jsem se na něj. "Myslela jsem, že teď vypustíte jednu ze svých chytrých vět." Usmál se. "Takže ti ta má předchozí rada pomohla?" Skoro pane DOKTORE. "Dá se říct. Jenže teď opravdu nevím jak dál. Mám odjet pryč, začít od znova?… Jenže pak když nad tím začnu čím dál tím víc přemýšlet, uvědomím si, že bych opustila lidi, který potřebuju. Kamarádky, a dokonce i bráchu." Poškrábal se na bradě. "No, občas prostě musíme myslet hlavně na sebe," poznamenal. Čekala jsem, že bude pokračovat, ale dál už jen čekal na moji reakci. "A to je všechno? Myslet sami na sebe?" "Ano, občas prostě musíš udělat rozhodnutí, která budou mít dopad na ostatní."
Má pravdu? Měla bych to rozhodnutí udělat kvůli sobě?
Matt se náhle zakousl do vodítka a silně zatahal. Collins se zachechtal. "Ten pes má pravdu, neměla bys tu sedět, měla by sis promluvit s kamarády a zjistit, jestli tě v tvém rozhodnutí, ať už učiníš jakékoli, podpoří. Jsem si jistý, že určitě podpoří. " Zvedl se a pomohl i mně. "Doktore, je nějaká možnost, že bych se vám mohla ozvat, třeba přes e-mail?" otočila jsem se na něj. "Ale jistě," zamumlal, a z kapsy vytáhl kartičku, kde byl jeho telefon, e-mail, a dokonce i čas, kdy je možné si domluvit sezení. Ale pouze o víkendu. "Páni, tak jste doktor, nebo psycholog?" zeptala jsem se. "Tak trochu obojí," zasmál se. "Děkuju," zamumlala jsem už na cestě k východu.
Jak jsem se blížila k domu Rodriguezových, byla jsem čím dál tím víc nervózní. Zazvonila jsem, a usmála se, když otevřel dveře jeden z jeho bratrů. "Mikeu, ahoj, můžu mluvit s Jakem?" zeptala jsem se. Zatvářil se zmateně. "Děje se něco?" pokrčila jsem obočí. "Ne, jen, on právě odjel k vám, chtěl si s tebou promluvit, on…" Ani to nestačil doříct, protože to už jsem se řítila ulicí zpátky domů s Mattem v patách. Vdechovala jsem ledový vzduch, a přidala do tempa. Díky bohu za každodenní běhání.
Pár metrů před naším domem jsem se zastavila a podívala se na seskupení před naším domem. Byla tam matka, brácha, Jake, a otec. Pro mě byly důležité hlavně poslední dvě zmíněné osoby. Jake vypadal normálně, až na berli podél pravé nohy, o kterou se opíral. Pořád sledoval ulici, jako kdyby mě vyhlížel. Teprve když do něj bratr šťouchl, tak se otočil, a podíval se mým směrem. Rozevřel náruč, a tohle malé gesto mě pobídlo, abych přidala do kroku a stulila se mu do náruče. "Omlouvám se," zašeptala jsem do jeho hrudi. Zesílil stisk a naklonil se k mému uchu. "To je dobrý, to já bych se měl omluvit, že jsem na tebe vyjel," políbil mě na spánek. Někdo se dotkl mého ramena. Jake mě pustil, i když já bych byla schopná v jeho náručí ještě vydržet. Na hrudi jsem pocítila příjemné teplo. "Caroline, holčičko," podívala jsem se do obličeje muže, kterého jsem už nikdy nechtěla spatřit, ale vše to na mě v tu chvíli tak nějak dolehlo, a já ho s jistým odstupem objala, ale pak jsem ho ihned pustila, a vrátila se do bezpečné náruče mého kamaráda. "Ahoj tati," špitla jsem. Podívala jsem se po zbývajících členech rodiny. Jeremy upíral zrak do země, a matka se s naprosto nečitelným výrazem dívala na mě. "Chybělas mi," promluvil otec. "Když mi tvá matka zavolala, co se stalo, hned jsem…" "Tati prosím, nevytahuj to už…" přerušila jsem ho. "…nechci o tom mluvit," dokončila jsem šeptem a otočila se tak, abych obličejem byla zabořená do Jakeova trička. "Dobrá, tak pojďme na chvíli dovnitř. Už jsi se našla, tak si na chvíli promluvíme," rozhodl, a vydal se domů. Matka s Jerem mu byli v patách, avšak najednou se můj bratr zastavil, a podíval se na mě. "Jdete?" zvedl jedno obočí jako vždycky. "Jo, jen nám dej chvilku…" broukla jsem směrem k němu. Když se za ním zavřely vchodové dveře, ještě chvíli jsem je hypnotizovala pohledem, poté jsem však sama sebe přesvědčila, že nás nikdo nesleduje, a neuslyší, co mám v plánu. "Takže, jak začít…" "Odjíždíš do Austrálie," opět mě přerušil. "Jakeu! Přestaň mi pořád skákat do řeči!" plácla jsem ho do ramene a z mého hrdla se začal hrnout upřímný smích, avšak ve vteřině jsem znovu zvážněla. "Pojeď tam se mnou."


Ronnie.
 


Comments

1 ladyparanoid ladyparanoid | Web | 28. august 2013 at 21:54 | React

Já se do toho tak nechutně zažeru až mi potom tečou slzy po očích... Sice teď nevím proč mi tekly, ale jsi užasá spisovatelka.. :) snad už jsi víc v pohodě :)

2 Ruth Ruth | Web | 1. september 2013 at 13:19 | React

To je tak úžasné! :O

3 Šukatérka Šukatérka | Web | 9. september 2013 at 18:02 | React

Povídka je to moc pěkná.

Ale na některých místech by to chtělo možná trošku vypilovat, myslím tím dát tomu trošku umělečtější formu, protože třeba na začátku vidím spíš takovou sdělovací a popisnou formu, ale pevně věřím, že vypilovat to právě u tebe nebude zas takový problém =)
Jinak se mi líbí nápad, samozřejmě taky ich forma - ta se čte velice dobře, jelikož právě díky tomu je čtenář více vtažen do děje. Najednou, jako by se stal součástí oné povídky =)

Těším se na další část. =)

4 Nia Creep Nia Creep | Web | 13. september 2013 at 14:27 | React

hafachafa:O
co odpoví?
nedělej mi to:D
chci už vědět co odpoví..-_-
píšeš božsky..:)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement