Nový život 11. část

4. august 2013 at 22:19 | Ronnie. |  Nový život
Mohu s klidem říct, že takhle jsem na sebe ještě nebyla naštvaná. Jsou prázdniny, já toho měla tolik v plánu, ale jsem prostě a jednoduše líná něco z toho uskutečnit. Chtěla jsem hlavně dopsat tuto povídku (hlavně protože už absolutně netuším, jestli to někdo čte), protože mám plnou hlavu nápadů na další.

Doufejme, že se snad vzpamatuju a něco začnu podnikat, a nebudu sedět doma.
Jinak dneska taková kratší, jsem zvědavá, kam s touto povídku dojdu, neboť to netuším ani já sama.


Domů jsem dorazila okolo půl jedenácté. Předtím jsem se procházela skoro všude. Avšak parku, a vlastně celé čtvrti kde bydlí Scott, jsem se obloukem vyhýbala. Konečně jsem měla pocit, že jsem na tom lépe a nechtěla jsem, aby ten pocit vyprchal. Otevřela jsem dveře, a okamžitě jsem se vydala po schodech, abych se ukryla v bezpečí svého pokoje. Pokoje plného vzpomínek, uvědomila jsem si v půlce schodů. Ta cesta za tátou do Austrálie se čím dál tím víc zdála jako dobrý nápad. Ale zapomněla bych. A já nemůžu. Nechci. Musím to zvládnout. Nemůžu být Simba. Nemůžu utéct od problémů. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem mamku, jak vybírá knihy z mé police, a strká je do cestovní tašky. Rozhlédla jsem se po pokoji. Všechny poličky byly prázdné, a má skříň s oblečením taky zela prázdnotou. Než jsem se stačila zeptat co se děje, matka mě předběhla. "Protože ses sama neukázala a nemohly jsme to spolu probrat, vyřešila jsem to sama. Zítra ráno odlétáš do Austrálie. Tvůj otec se s tebou sejde na letišti," oznámila mi, pokračovala v balení věcí. V ten moment mi došla slova. Matka, o které jsem si myslela, že mě skutečně miluje jako má každá matka milovat svoje dítě, už teď přede mnou nestála. Tuto osobu, která mě s klidem chce poslat pryč, aniž by měla výčitky, jsem nepoznávala. Otočila jsem se na patě a práskla dveřmi. Seběhla jsem schody a rychle si oblékla bundu. Na nohy jsem si nazula conversky, popadla vodítko a přivolala k sobě Matta. Nejsem doma ani pět minut, a už odsud musím pryč! Venku bylo pod mrakem, a trochu mrholilo. Nasadila jsem si kapuci a vydala se do centra. Sedla jsem si na lavičku, Matt se krčil pod ní, a ruce jsem si schovala do kapes. Překvapilo mě, když jsem kromě příjemného tepla nahmatala i krabičku cigaret. NE, ne, to přece nechceš!, křičelo mé svědomí, ale já jsem se ho protentokrát rozhodla ignorovat, a zapálila si. Přemýšlela jsem, co asi zrovna dělá Lucy nebo Mia. V tuhle dobu bychom většinou všichni byli zalezlí u Jakea doma a záviděli, kolik lásky mu věnuje jeho matka. Bylo až neuvěřitelné kolik dobra v sobě taková drobná osoba má. Vypustila jsem obláček bílého kouře z úst a představila si, jak přede mnou stojí moje matka a Jakeova, a já se mám rozhodnout, kterou si zvolím za svoji vlastní. Představuji si, jak si nevědomky koušu nehty a chvilku přemýšlím, ale pak si nakonec jedním váhavým krokem vybírám místo, na pohled okouzlující hnědovlasé ženy, starší paní už s pár šedivými vlasy a tulím se jí do náruče. Usmála jsem se. Jo, kdyby to tak šlo. Už jsem ani svoji matku nepovažovala za matku. Byla to cizí osoba, která dokázala ty celé dlouhé roky předstírat zájem o svoji dceru. Do rozvodu. Potom už se vlastně ani tak nesnažila předstírat. V hlavě jsem měla zmatek. Všichni mi najednou byli cizí. Uvažovala jsem, jestli vůbec někdy budu schopna zase normálně žít. Chci tu zůstat a pokusit se o to. Překonat tu bolest. Jenže ta osoba, která si už oslovení mami nezaslouží, je připravena k tomu, aby se mě jednoduše zbavila a hodila na krk otci. Přemýšlela jsem, kam bych tak mohla utéct, abych se vyhnula tomu nevyhnutelnému. Nebylo jak. Ještě jsem si pak koupila kávu, a celá promrzlá doufajíc, že se stane zázrak a já tomu všemu uniknu, jsem se vydala domů.




Po tom, co jsem nekonečný, avšak úspěšný boj dostat Matta do vany ukončila, jsem se zamkla v pokoji a zapnula laptop. Mé prsty tančily po touchpedu, až jsem se kliknutím na odkaz, který někdo sdílel, na facebookovou stránku sloužící jako památka na kluky. Informace se šíří celkem rychle, pomyslela jsem si a začala si číst poslední vzkazy. Byli od lidí, které jsem vůbec neznala, ale podle toho co tam psali, si asi byli s kluky blízcí. Začala jsem si uvědomovat, že mimo naši partu, jsem vlastně skoro nikoho neznala. Byla jsem na nich doslova závislá, jako malé dítě na rodičích. Rozklepaně jsem zaklapla laptop a zvedla se. Z cestovní tašky jsem vytáhla ručník a potichu, aby mě matka neslyšela, jsem se proplížila do koupelny. Proč se před ní schovávám? Stejnak s ní budu muset chtě nechtě mluvit. Vlezla jsem pod sprchu a se zavřenými víčky jsem se pokoušela uvolnit. Je toho na mě moc. Je až podivuhodné, jak jediná vteřina může změnit celý váš život. Kapky vody stékaly po mé kůži, a já jsem si v duchu přála, aby ze mě rovněž stékaly i mé starosti. Ale dost bylo přání.
Po krátké sprše, která mi nijak nepomohla, jsem se konečně dostala do postele. Zavřela jsem oči, a snažila jsem se soustředit na svůj pravidelný dech. Asi po hodině únava konečně zvítězila nad mojí hlavou, a já s klidem usnula.


Ronnie.
 


Comments

1 hellboy hellboy | Email | Web | 4. august 2013 at 22:29 | React

panebože, zamilovala jsem se do tvýho psaní:))

2 B. B. | Web | 5. august 2013 at 13:51 | React

musím si přečíst i předchozí díly:) je to super(y)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement