Nový život 10. část

16. july 2013 at 22:46 | Ronnie |  Nový život
Mám teď více času na psaní, tak čekejte spíš články tohoto tipu :-)


Stála jsem na našem tajném místě vysoko nad Seattlem. Bylo několik minut po půlnoci, a kolem mého pasu jsem měla omotané Chrisovy ruce. Cítila jsem se perfektně. "Na co myslíš?" zašeptal mi do ucha. "Že tenhle den nemůže být lepší," odpověděla jsem se zavřenými víčky. "Počkej ráno, ten vlastnoručně udělaný drink od Jakea a Ethana nebyl dobrý nápad," zasmál se. Miluju jeho smích. "Hele, tys jim s tím ještě pomáhal," obvinila jsem ho. "Dobrá, dostala jsi mě, jak mě potrestáš?" zeptal se a otočil si mě čelem k sobě. Přivřela jsem oči. "To se ještě uvidí," zašeptala jsem proti jeho rtům a nemohla se dočkat, až se spojí s mými. "Car?" ozvalo se však najednou. Otevřela jsem oči a podívala se na Chrise. "Caroline?" uslyšela jsem znovu, ale Chrisova ústa se ani nepohnula. Jen se na mě díval. "Caroline?" ucítila jsem dotyk na ruce. Podívala jsem se dolů. Mé ruce byly kolem jeho pasu. Trhla jsem sebou. Chris mi zmizel před očima.
Otevřela jsem víčka. V místnosti ještě panovala tma, avšak přes žaluzie bylo poznat, že se venku už rozednívá. Měla jsem ztuhlý krk, a cítila jsem se jako bych celou noc nezamhouřila oči. Zrak jsem upírala na bílou zeď, která však byla na mnoha místech špinavá a zdá se, že prach se tu také drží pár let. V hlavě se mi pořád dokola přehrával ten sen. Až po pár sekundách jsem si uvědomila, že někdo pevně svírá moji ruku. Natočila jsem hlavu a pohlédla do tmavě hnědých duhovek mého nejlepšího kamaráda. "Ahoj," zašeptal jako by nevěděl, co má říct. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Pláče jsem měla dost, tak si můj mozek zvolil první variantu a koutky mých úst se roztáhly do širokého úsměvu. "Ahoj," odpověděla jsem stejným tónem. Chtěla jsem ho obejmout a už nepustit, aby se mu nic nestalo. Jenže měl nejspíš pořád bolesti, a tak jsem zůstala sedět a jenom mu opětovala stisk. "Jak se cítíš?" zeptal se, jako by mu ticho panující v místnosti bylo nepříjemné. "Já? Spíš bych se měla ptát já tebe." Úsměv neupouštěl moji tvář. "Bolavě, a taky si skoro nic nepamatuju," odpověděl mi zmateně. Úsměv byl ta-tam. To ne! Budu mu o tom muset říct? Jak se s tím vyrovná? Jak bude reagovat? Mysl mi okamžitě začala klást milion otázek, a mně se z toho zatočila hlava. "Co myslíš tím skoro nic?" začala jsem opatrně. Velmi dobře jsem věděla, že Jake se s kluky znal od malička a až se to dozví, tak ho to zlomí. "Na tom nezáleží, kde jsou ostatní? Proč sem nepřišli? Oni se taky porvali, nebo co?" Trhla jsem sebou. "Jakeu, ty ses včera popral? Na co si ještě pamatuješ?" Doslova jsem prahla po odpovědích. "No, včera jsme šli ke Scottovi, a pak jsme šli do parku, my s klukama jsme šli pro chlast, a no…" zmlkl. "Prostě… už si to nepamatuju, byl jsem ožralej Caroline, radši mi řekni, kdy přijdou ostatní." Zavrtila jsem se na židli. Chytla jsem i jeho druhou ruku. "No víš, Jakeu, kluci nepřijdou, oni…" V tu chvíli se však otevřely dveře a dovnitř vešel muž v bílém plášti s úsměvem na tváři. "Ah, Jakeu, už jste vzhůru, jak jste se prospal? Včera jsme vás několikrát kontrolovali, ale spal jste. Nuže, mé jméno je Simon Collins, a nyní můžeme udělat několik testů, nejdříve musíme zkontrolovat váš mozek, poté budeme…" spustil hromadu keců o testování snad všech orgánů. V tu chvíli jsem ale obdivovala jeho naprostý klid a celkový optimismus, i když dobře věděl, co se stalo a co mu bude muset říct. Ano, on, protože já ztratila všechno odhodlání. "No, celkem dobře doktore," odpověděl Jake se smíchem. "jsem se vyspal," dodal, když vyrušil Collinse z jeho básnění o testech všeho druhu. "To rád slyším, a vy slečno," obrátil svoji pozornost ke mně. "si běžte dát něco k snědku, jste bledá jako stěna." Stále se usmíval, a pokynul mi ke dveřím jako znamení, že mám nejspíš vypadnout. "Nemám zrovna náladu na jídlo, pane Collinsi," odpověděla jsem, jak nejzdvořileji jsem uměla. "Měla byste, jinak by se vám mohlo udělat zle. No tak," zkoušel použít nátlak. Jako kdyby mi nebylo už tak zle… "Dobře, ale můžu si s váma pak promluvit?" zeptala jsem se s nadějí, že mi objasní Jakeův stav, a hlavně, jak vzal to, že kluci za ním už nepřijdou. "Jistě, ale teď běžte, sestra vám něco dobrého sežene," usmál, ale ne již tak upřímně. Nejspíš mě měl už plné zuby, a to je se mnou v jedné místnosti jenom pár minut. Zvedla jsem koutek úst a doufala, že to bude vypadat věrohodně, ale nejspíš z toho vyšel škleb. Jakmile se za mnou zavřely dveře, uslyšela jsem doktorovo mumlání o testování. Jak jinak. Aby ses z toho testování nepodělal, idiote, pomyslela jsem si a společně s mnohem milejší sestrou, než jsem se setkala poprvé, jsem se vydala chodbou do malé kantýny.


Po malé svačině v podobě croissantu a kávy jsem se vydala zpátky k Jakeovi na pokoj. Zastavila jsem se těsně přede dveřmi a poslouchala. Žádné nesmyslné mumlání doktora Collinse, žádné jiné hlasy, ticho. Opatrně jsem stiskla kliku a dveře se otevřely. Potichu jsem našlápla v případě, že by Jake spal, ale nebylo třeba. Už dokonce seděl a díval se z okna. Moje tělo se zaradovalo, že je v pořádku a já se usmála. Když však promluvil, můj úsměv opadl.
"Proč jsi mi to neřekla?" ozvalo se místností. Pořád byl otočený k oknu. Ztuhla jsem. "Jakeu…" začala jsem, ale on mě zastavil gestem ruky. "Proč jsi mi to neřekla?" zeptal se znovu a konečně se na mě podíval. Bylo vidět, že brečel. Hodně. "Chtěla jsem ti to říct, ale ty…." "Já co?! Já co, Caroline? Já jsem tady ležel, těšil se, až konečně kluci přijdou. Kurva Car, já jsem si myslel, že je všechno v pohodě, ale ty, místo toho abys mi řekla pravdu, tak tady předstíráš, že jsou živí! Ale oni nejsou! Jsou mrtví! Někdo je zabil, a tys mi hodlala tohle jak dlouho tajit? Do tý doby než dorazím domů celej šťastnej, kde mi to konečně řeknou? Jaks mohla…" odmlčel se. "Já…já…" zalkla jsem se. Už jsem nechtěla brečet, bylo toho na mě moc, nezvládala jsem to. "Jdi pryč Caroline," řekl, a já neodporovala. Ještě chvíli jsem tam však ještě stála a doufala, že se na mě podívá a vezme svá slova zpět. Nic se však nestalo. Otočila jsem se na patě a zavřela dveře. Nasála jsem nosem vzduch, ale to nestačilo. Všechno je v háji. Celý můj život. Sjela jsem podél zdi a sedla si na zem. Opřela jsem si hlavu o kolena a zavřela oči. Proč se to děje zrovna mně? Prosím, ať je to sen, ať se mi to celé jen zdá, a všechno je v pořádku. Modlila jsem se v duchu. "Caroline." Ucítila jsem dotek na rameni. Doktor Collins se nade mnou skláněl, a navzdory tomu co udělal, se tvářil spokojeně. "Proč jste mu to řekl? Teď mě nenávidí!" řekla jsem to, co jsem měla na srdci. "Musel jsem. A osobně si nemyslím, že bys to zvládla." Posadil se vedle mě. "Zvládla, a určitě by to dopadlo líp," dlouze jsem vydechla. "To se už asi nedozvíme. Ale, proč bychom se měli zaobírat minulostí, když tam někde venku na nás čeká budoucnost?" zeptal se. "Protože minulost nás ovlivní natolik, že nemáme sílu ani chtíč jít zjistit, co nás čeká v budoucnosti," odpověděla jsem stejně filosoficky a zírala na bílou stěnu přede mnou. Doktor Collins mi, jak se říká, nasadil brouka do hlavy, protože teď jsem začala nad jeho otázkou usilovně přemýšlet. Přišla jsem o přátele a moje matka mě chce poslat pryč. Můj život skončil. "Viděla jsi film Lví král?" zeptal se mě najednou. S ironickým úsměvem jsem se na něj podívala. "No ano, viděla. A nejen jednou," odpověděla jsem na doktorovu divnou otázku. Kam tím míří? "A vzpomínáš si na scénu, kdy Simba poznal Timona a Pumbu? Bylo to krátce poté, co mu zemřel otec, a oni mu řekli dvě slova. Ovšem nevzpomínám si, jak to znělo, ty víš?" podíval se mi do očí. "Hakuna matata. Doktore, tohle je nějaký druh testování?" "Ne ne ne," odpověděl se smíchem. "No, Hakuna matata, neboli netrap se. Simba si to vzal k srdci a rozhodl se nezaobírat se minulostí. Jak mu řekl Timon: Ať se stalo, co se stalo, stejně s tím nic nenaděláš." Moc dobře jsem si pamatovala na tuto pohádku. Jako malá jsem nikdy nechápala, proč byl Simba tak smutný, když přece za smrt jeho otce nemohl. Ale až teď jsem si uvědomila, proč se tak choval. Já jsem se cítila úplně stejně. Jako kdybych za Chrisovu a Ethanovu smrt zodpovídala já. "Jenže jak vy dobře víte, je to pohádka pro děti. A to je hodně daleko od reality. V realitě vás minulost bude užírat dál a dál, a můžete na ni zkusit zapomenout sebevíc."
Chodbou se náhle rozlehl slabý hlásek starší ženy. "Doktor Collins na sál číslo 58, doktor Collins na sál číslo 58," ozvalo se z dvou maličkých repráčků, umístěných na zdi vedle plakátu s první pomocí při krvácení. "Tak, už budu muset jít," zamumlal omluvu, a začal se zvedat. "Počkat, vy jste klidně před operací tady seděl a vykládal o Lvím králi, když jste se měl připravovat?" vykulila jsem oči. Je to blázen. "Toto byla nejlepší příprava," usmál se a pomalu se vydal chodbou. V půlce kroku se však zastavil a pohlédl na mě. "Jo a, zkus popřemýšlet o tom, co jsme tu probírali Caroline." Vypustil poslední radu, a zmizel. A já jsem poprvé za ty krušné dny pocítila, jak tlak na prsou pomalu ustupuje.


Jak trávíte volný čas vy? Taky se věnujete svým zálibám? A nebo máte prázdniny tak naplněné, že na odpočinek nezbývá čas?


Ronnie.
 


Comments

1 ladyparanoid ladyparanoid | Web | 18. july 2013 at 10:40 | React

Ano, já třeba teď hodně jezdím po koncertech :))) A tábory opravdu se nenudím a verím svým zálibám co ty ? :)) cás ?? ani nevím co to je :)

2 michelle. michelle. | Web | 22. july 2013 at 11:40 | React

boží,boží,boží

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement