Nový život 9. část

26. may 2013 at 21:21 | Ronnie. |  Nový život
Ahojte, právě teď bych se měla učit...jenže já se znám. Jakmile se blíží konec roku, už mám tendence se na všechno vykašlat. Také to splňuji, a místo zmiňovaného učiva jsem dopsala další kapitolu:-) snad se bude líbit


"Zařídila jsem, že tě z toho celého vynechají," vysvětlila. "Jak vynechají, chceš říct, že…," zasekla jsem se. Ne, to nemohla udělat. "Ty jsi to všechno hodila na Lucy, Miu a Hannu? Ale já jsem v tom s nimi, proč mě takhle zachraňuješ, když to nepotřebuju?" skoro jsem křičela. "Nezvyšuj hlas, všechno jsem zařídila. Než se ten případ vyřeší, pojedeš za tátou…" "Za tátou? Ale ten je až v Belgii, to nejde…" "Pro tvou informaci, momentálně je v Austrálii." "Na tom nezáleží," odsekla jsem okamžitě. Nepoznávala jsem tu ženu, která mě právě chce poslat pryč z jejího života a od všech mých přátel. Položila jsem na zem Matta, kterého jsem celou dobu držela, a vyrazila z té hrozné budovy. Nikam nepojedu. Nemá žádnou šanci mě přemluvit.
"Kde je Jeremy? Taky se ho chceš zbavit?" rýpla jsem si, když jsme vkročily do prázdného domu. "Já se tě nezbavuju, pouze tě chci udržet od všech těch špatných věcí a lidí…navíc v Austrálii…" Přestala jsem ji vnímat jen, co začala básnit, jak to bude skvělé, a že budu mít nové přátele a mohu začít znovu. Jenže já nechci začít znovu. Po dnešku už nic nebude takové jako kdysi. Vyšla jsem po schodech nahoru, zastavila se ve dveřích do svého pokoje a opřela se o rám. Prohlédla jsem si celou místnost. Na posteli ležel fialový delfín, kterého mi jednou Chris přinesl na začátku našeho vztahu. Věděl dobře, že fialovou miluji stejně jako delfíny. Jsem těmi zvířaty posedlá. Vyvolávají ve mně vzpomínky na zmiňovanou Austrálii, kde jsem strávila velkou část dětství. Neumím si představit, že bych se tam měla znovu vrátit. Už jsem si na deštivé počasí tady v Seattlu zvykla. Přejela jsem po dece, která zakrývala peřiny na mé veliké posteli. Ještě před pár dny jsme tu s Chrisem leželi a dívali se na filmy. Hrál si s mými vlasy a filmu nevěnoval vůbec pozornost. Matka zrovna nebyla doma. Nikdy k nám nechodil v době, kdy tu byla. Neznal ji, a ona neznala jeho. A přesně tak jsem to chtěla. Většinou se poté musel vyplížit oknem, ale nevadilo mu to. Akorát jednou, když uklouzl a spadl na zem. Musela jsem s ním tenkrát jet na pohotovost. Měl pak ruku v sádře. Při těch vzpomínkách mi cukl koutek. Jenže jakmile jsem si uvědomila krutou realitu a fakt, že ho už nikdy neuvidím, svezla jsem se na postel a obličej si schovala do dlaní. Kéž bych mohla vrátit čas, změnit ten jediný večer. Přála bych si alespoň vědět, kdo to udělal. Která zrůda neměla vůbec srdce a dokázala zabít nevinné lidi. Počkat…"Jacob!" uvědomila jsem si a zvedla hlavu. Hned jsem měla naději. I když malou, ten pocit tam přeci jen byl. Zvedla jsem se, navlékla si bundu a vyplížila se oknem ven. Venku jsem urychleně nastartovala auto od táty a vyrazila do nemocnice.
Vešla jsem do budovy a snažila se rychle zorientovat. Kráčela jsem podél pokojů označenými čísly a poté se konečně ocitla u stolu, kde nějaká žena právě telefonovala. Jakmile ukončila hovor, zvedla ke mně pohled a usmála se. "S čím vám mohu pomoci?" zeptala se. "Potřebovala bych vědět, na jakém pokoji se nachází Jacob Rodrizuez," vyhrkla jsem rychle dotaz. "Jacob se nachází na jednotce intenzivní péče, ale pokud nejste rodinný příslušník, nemohu vám nijak pomoci. Pouze oni totiž mají k němu přístup. Je mi líto," vysvětlila mi a opět sklonila pohled. "Nevadí," zamumlala jsem a vydala se dál chodbou. Však já se k němu dostanu sama.
"Caroline?" uslyšela jsem za sebou něžný hlas, když jsem si prohlížela rozpis budovy a snažila se trochu zorientovat. Paní Rodriguezová na mě upírala pohled uslzenýma očima. V tom momentě jsem nevěděla jak se zachovat. Vždy se ke mně chovala mile, je prostě taková, a v tuto chvíli jsem ji viděla poprvé na dně. Vždy se usmívala, když mne viděla a vůbec- je to ten neštědřejší člověk, kterého znám. Má 3 adoptované syny, a Jake je právě jedním z nich. Vždycky věřila, že každý člověk má v sobě trochu dobra. Je zkrátka naprosto jiná než moje matka. Častokrát jsme se u ní doma setkávali, celá naše parta. Pro mnohé z nás byla jako vlastní máma, jelikož naši rodiče buď byli pořád mimo domov, což je můj příklad, nebo na své děti křičeli, a občas i fyzicky trestali. To byl zas příklad Ethana. Na sekundu mi problesklo hlavou, že možná Ethan vyvolal tu nehodu, nebo co se vlastně stalo schválně, že už nechtěl snášet to peklo doma, ale okamžitě jsem ji zavrhla. Miloval život a bral vše s nadhledem. V tom jsem ho obdivovala. Tvrdil, že jakmile bude moci, odejde od svých rodičů a začne se věnovat hudbě. Vždycky chtěl na Julliard. To byla jedna z mála věcí, které jsem o něm věděla pouze já. Ale teď už se ho nikdy nedočká. Problesklo mi okamžitě hlavou. Zahnala jsem všechny myšlenkové pochody a opět se zadívala do blankytně modrých očí paní Rodriguezové. "Caroline…" skoro zašeptala. "Přišla jsi za Jakem?" Jako by četla mé myšlenky. Kývla jsem, neschopná mluvit a udivena jejím pořád stejně vlídným hlasem. Přála bych si, aby adoptovala i mne.


"Tak pojď," vzala mne za třesoucí ruku a pomalu vedla uličkou na jednotku intenzivní péče. Došly jsme až nakonec a zastavily se u bílých dveří, které mi dávaly naději. Naději, že najdu odpovědi na otázky, které se mi stále honí hlavou. Otevřela dveře a nechala mě vejít jako první. V místnosti vládlo naprosté ticho a jediné narušení přicházelo od pípajících přístrojů. Avšak mě to uklidňovalo. Bylo to znamení, že je Jake v pořádku. Můj pohled okamžitě zamířil k jeho posteli. Hlavu, nebo spíše čelo měl obvázané a ruce také. Krk měl pokrytý modřinami a ret roztržený. Mé oči se při pohledu na něj opět naplňovaly slzami. Udělala jsem jeden nejistý krok k jeho posteli. Bála jsem se i pohnout jen abych mu nezpůsobila větší bolest. Pár okamžiků bylo ticho, než se pokojem ozval už rozrušený hlas paní Rodriguezové. "Ještě se neprobral, bojím se, abych se vůbec někdy vzbudil…" Taková slova jsem nechtěla slyšet. Okamžitě jsem začala argumentovat. "Vzbudí, věřím tomu. On to zvládne, já to zvládnu, společně. Budeme muset. Jake měl obrovské štěstí, což se nedá říct o…" Hlas se mi náhle zlomil. Ucítila jsem ruce kolem svých ramen. "Já vím zlatíčko, Bůh jim žehnej," pronesla krátkou modlitbu. "Nechám tě tu s ním o samotě, budu venku." Ruce opustily má ramena a já se ocitla zase sama. Chvíli jsem pozorovala dveře, kterými Jakeova matka zmizela, a poté jsem svůj pohled opět nasměřovala k posteli. Ležel pořád ve stejné poloze. Pravou ruku měl položenou na břiše a hruď se mu pomalu zvedala. Nasála jsem nosem vzduch a sedla si na židli vedle postele. "Ahoj Jakeu," začala jsem potichu. Potřebovala jsem s někým mluvit. Dostat ze sebe všechny ty myšlenky, a konečně dostat odpovědi. "Víš, dneska to byl snad nejhorší den mého života…" Zavrtěla jsem hlavou a ironicky se zasmála. "Já to prostě nechápu," zadívala jsem se na své ruce, "ještě před pár hodinami bylo všechno v pořádku, a teď…" zmlkla jsem. Zhluboka jsem se nadechla. "Teď je Ethan s Chrisem pryč!!" vyhrkla jsem trochu příliš nahlas, než jsem chtěla. "Tohle není fér. Nikomu nic neudělali. Nic nechápu…" zašeptala jsem a sklonila hlavu. "Prosím vzbuď se, a řekni, že tohle je jen sen," zavzlykala jsem. Položila jsem jemně ruku na tu jeho. "Prosím," zopakovala jsem. "nenechávej mě tu," dořekla jsem. V tu chvíli mu cukla ruka. Byl to nepatrný pohyb, ale okamžitě jsem při tom gestu zvedla hlavu a s nedočkavostí čekala, až zase uvidím jeho čokoládově hnědé oči. Jenže byly pořád zavřené, a ani po další půl hodině se jeho stav nezměnil. "Zůstanu tu s tebou, dokud se nevzbudíš," byla poslední vyřčená věta z mých úst, než jsem podlehla únavě a vydala se do říše snů.


Ronnie.
 


Comments

1 Lee Lee | Web | 28. may 2013 at 10:31 | React

noo, musím uznat, že píšeš líp ako já!! :))) Víš, ono je složitější napsat něco ze srdce ... další díl!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement