April 2013

Unavená, vystresovaná a tak trochu zklamaná

30. april 2013 at 17:46 | Ronnie. |  SNIPPETS OF MY LIFE

Nemohu se dočkat léta. Už aby bylo volno. Abyste měli nějaké info o dalších uplynulých dnech, tak vám přináším opět takový kratší článek. Co se týče víkendu, příliš si toho nevybavuji, jenom jsem se stresovala nad úterým (dneškem) a pokoušela se dostat do své hlavy, která funguje jako zásobník textů písniček, dostat dějepis. Pondělí dopadlo naprosto neočekávaně dobře, ale dnešek byl hrůza. Nejméně jednou jsem vás zde informovala, že jsem psala ročníkovou práci, a dnes byly obhajoby ročníkovek. Měla jsem začínat někdy v 15:00, takže čekání bylo hrozný, a jelikož se vždy stresuju, tak i tentokrát to nebylo výjimkou. Stoupla jsem si tam a myslela, že omdlím. Nakonec jsem to s několika přeřeknutími a nervózními "ehm" odříkala, a rychle vyrazila s M. na pizzu (mimochodem, její obhajoba byla skvělá, závídím jí!:-D)


No a teď tu sedím a přemýšlím, jestli to bylo opravdu tak strašný. Nejvíc jsem asi zklamaná, že jsem si to tolikrát cvičila, ale prostě jsem hrozně stresující se člověk:-D Každopádně mám na to 4 roky, abych se ho naučila zvládat, aby maturita nebyla pro mne tak hrozná, to ještě bude:-D Jsem vděčná, že mám zítra volno a vyspím se bez nočních můr o obhajobě :-D


Love ya and don't stress, because it's unnecessary:-)


Ronnie.

Někdy je všechno tak hrozný, že mám chuť křičet, a křičet, dokud neztratím hlas a s ním všechno ostatní.

24. april 2013 at 21:37 | Ronnie. |  SNIPPETS OF MY LIFE
Nějak mi nekomentujete, co lásky? Bohužel, už nehraju tu hru, komentář za komentář. Mám své oblíbence, u kterých komentuju, a to je asi všechno. Už se nehodlám nutit k ničemu. Vždycky jsem chtěla velikou návštěvnost, ale nějak mě to přešlo, a jsem ráda za tak málo lidí. Už jen proto, abych se nemusela bát psát trochu více otevřeně. Nějak mě přepadl strach, že můj blog čte někdo, kdo by neměl. Taky vás to občas přepadne? Nebojte, svým ksichtem vás tu budu strašit ještě nějakou tu dobu. Dovolte mi informovat vás o uplynulých dnech.


V pondělí jsem měla jet se třídou někam na výlet, ale jelikož mi bylo ještě "špatně", tak jsem nejela. 3x hurá! Taky jsem se v pondělí dočkala vysněných 15. Tak jsem zase o rok starší, ach jo. Zvláštní, jak jsem vždycky chtěla být staší, a teď bych s radostí brala zpátky svých 11 let kdy jsem nemusela toho tolik řešit.
V úterý jsem jela vyřizovat s tatínkem občanský průkaz (fotka, atd..) a vypadám jako totální idiot na té fotce:-D doufám, že nejsem sama.
Dnes jsme jeli do divadla. Měli jsme jet na nějaké představení, které vypadalo celkem dobře, ale hlavní herec onemocněl, tak jsme jeli na něco jiného. Ale užila jsem si to tak i tak. Nestihli jsme toho ale moc nafotit, a foťák s sebou měla jen Mary, takže musím počkat až mi nějaké fotky pošle.
Odpoledne pro mě bylo ale peklo. Nechce se mi to ještě psát, možná se o tom někdy zmíním, ale nejdřív se s tím musim smířit sama než se o to podělím s někým jiným.

Každopádně užijte si zbytek týdne, kupte si spoustu šortek a silonky alá štětka, ať vám všichni mají co závidět (není to móda pro každého, proto se omlouvám těm, koho to nebere)

Nový život 8. část

23. april 2013 at 14:16 | Ronnie. |  Nový život
Ahoj, jak se máte? Já momentálně ležím doma a mé myšlenky se ubírají k datu 30. dubna, kdy mám obhajoby ročníkovky. Jsem šíleně nervózní a plná obav, jestli to zvládnu. Ale nejvíc se asi bojím oznámení učiteli, že fotky nakonec tisknout nebudu, protože jsem ten týden byla doma nemocná a už bych to nestihla. Snad nebude naštvaný a nerhorší mi kvůli tomu hodnocení. Jo a slyšeli jste už novou písničku Fall Down od Miley Cyrus a Will.I.Ama? Mně osobně se líbí, taková pohodová k poslouchání při běhání...

No nic, užijte si další díl:-) Omlouvám se, že je opět takový krátký, ale musím se naučit psát dlouhé části:-D


Trhla jsem sebou a prudce se otočila. Další velikán se nade mnou skláněl a probodával mě pohledem. "Slečno, teď nemůžete odejít, musíte tu zůstat než…" "Ne, já musím za Jakem!" skočila jsem mu okamžitě do řeči. "Je mi líto, ale nemáte povolení odejít z této budovy, dokud vás nevyslechneme," trval na svém. Přivřela jsem oči do úzkých štěrbin a podívala se mu do očí. "Já musím za Jakem," řekla jsem každé slovo co nejdůrazněji. "A já mám povinnost vás udržet v této budově, tudíž to není možné," opověděl bez mrknutí oka. Zuřivě jsem vydechla a zasupěla. "Jenže já na tohle nemám čas, musím mluvit s Jakem! Sakra, copak to nechápete? Právě mi umřeli dva nejlepší kamarádi! Nehodlám tu jen tak tupě sedět a čekat, musím něco dělat!" vyjela jsem na něj. Slzy opět začaly téct proudem. Podívala jsem se na něj. Mlčel. Odfrkla jsem si a couvla jsem. Vzdala jsem to. Neměla jsem dost sil. "Pojďte se mnou, chceme se vás zeptat na pár otázek ohledně včerejšího večera," promluvil na mě znovu. "Fajn," procedila jsem mezi zuby. Stejně vám to bude k ničemu, když si nic nepamatuju, řekla jsem si sama pro sebe a vydali jsme se chodbou zpátky.

"Co ten pes?" zvedla obočí nesympatická blondýna, když jsem si s Mattem na klíně sedla do křesla. "Myslíte, že by o tomhle supertajném rozhovoru povídal našim sousedům?" odpověděla jsem stejně nevrlým tónem, jakým byla položena její otázka. Chlápek vedle ní se zadusil smíchy, ale zklidnil se, jakmile ho zřejmě jeho šéfka probodla naštvaným výrazem. Blondýna si prohrábla vlasy a převedla rozhovor k tomu vážnějšímu. "Dobrá tedy, vraťme se k včerejšímu večeru. Tvá kamarádka nám řekla, že jste včera šli na večírek, pili jste tam také alkohol?" posadila se do křesla naproti. Prohrabovala jsem se Mattovou srstí a vzpomínala na poslední chvíle s celou mojí partou. "Ano," dala jsem jí jasnou odpověď. "U koho se ten večírek konal?" položila další z nejspíš stovek otázek. "U Scotta Petersona." "Co se dělo, jakmile jste opustili večírek?"
Opustili večírek? Šli jsme ven. Už nás to tam nebavilo. Chtěli jsme jinou zábavu. Pamatuji si, že Mia na nás ječela, že ztratila boty. Všem nám to připadalo strašně vtipný. Pak jsme šli do parku. Ne, předtím jsme šli ještě někam, jenže kam? Vím pouze, že mi byla zima. Klepala jsem se zimou, a tak mi Chris půjčil bundu. Vybavuji si stromy, tmu, a já schoulená v bundě, celé moje tělo pohltil chlad.


Náhle mé nohy, které mě nesou směrem od bezpečného místa parku ulicí dál. Byla jsem bosa. Tím jsem si jistá. Měla jsem na sobě jen tenké šaty a půjčenou bundu. Nepamatuji si však, kam jsem šla.
A pak? Pak zase tma. Tma a výstřel doprovázený křikem. Já zbaběle klečící podél chladné zdi a oči pevně zavřené. Ethan, který mi říká, že vše bude dobré a vybíhá z našeho úkrytu a já se naposledy dívám do těch očí, které se zoufale snaží zachránit kamarády. Zvedám se a utíkám uličkou dál. Stále dál.

"Caroline?" ozval se náhle ženský hlas. "Na něco jsem se tě ptala," opět si uhladila vlasy. Lezlo mi to na nervy. "Já nevím. Nepamatuju si to," sklonila jsem pohled na sklenici vody. Bublinky z ní pomalu vyprchávaly. Tak jako z Chrisova těla poslední vydechnutí. Když kulka prorazila jeho hrudníkem a on padl bezvládně na zem. Bolest se mu šířila tělem a on si nejspíš přál jediné: ať to brzy skončí. Rychle jsem tu představu pustila z mé hlavy a ošila se. Proč on? Nechápu to. Co komu udělal?

Ich bin gesund? Ja, ja richtig

21. april 2013 at 20:58 | Ronnie. |  SNIPPETS OF MY LIFE
Ahoj, takže se vám ozývám opět se shrnutím dalšího týdne mého nudného života. Nadpis ignorujte, mám svoji neměckou chvilku a musím se vypsat, dokud mám jakž takž dobrou náladu (že by to bylo tou tunou dobrého jídla po týdnu diety? Maybe)

Minulý víkend byl celý takový chaotický. V sobotu jsem měla v plánu vyrazit na brusle, ale jelikož jsem byla zaúkolována (divné slovo), tak jsem se nikam nedostala a poslouchala starý písničky od Tokio Hotel se starým Biloušovým hárem♥. Od tatínka jsem také měla za úkol jít na přednášku o historii našeho města, kvůli jediný pitomý knize jako dárek, za to, že jste tam hodinu seděli a poslouchali věci, které jsou napsané v té knize. Tak to popsala babička, jelikož já jsem tam (díky bohu) nemusela. Když jsem přišla domů, mohla jsem jít konečně ven, jenže jsme si nechali dovést pizzu, takže asi tušíte, jak to dopadlo.

V neděli jsem ale konečně vypadla ven. Málem bych nešla, ale díky Mary, která mě donutila jsem šla. Na té malé cyklostezce, kde na nás každý čuměl jsme strávily asi hodinu, a pak by to nebyla Mary, kdyby ji nenapadlo, že si ještě dáme megadlouhou procházku ke skalkám. Jelikož jsem ale měla celkem chuť, tak jsme šly. Ovšem v půlce cesty mě ta chuť úplně přešla, a narozdíl od mé kamarádky jsem byla totálně dead. Ale alespoň jsem vychodila všechno co jsem snědla minulý den:D

černobílá vypadá líp..kecám, hnusná je furt. snad jsem vám mým výrazem nespustila dávicí reflex. pokud ano omlouvám se..no prostě chilling with no makeup on na skalce jednou takhle v neděli.

Pondělí proběhlo podivně v pohodě, psali jsem test z bižule (za 1, hehe) a z fyziky jsme nepsali, super. Přišla jsem domů, a najednou na mě dolehlo všechno to vyčerpání a usnula jsem. Vzbudila jsem se s bolestí hlavy a nechutí ke všemu, a to mě pronásledovalo celý zbytek týdne. K mému štěstí si musím dopsat látku pouze ze dvou sešitů, jinak prý nikde nic zvláštního nedělali, což mi přišlo na naši školu divný, ale fajn.

Článek byl jistě strašně zajímavý a každýho to určitě strašně zajímá, tak se mějte a běhejte jen po travičce zelené.

Ronnie.

So what plans I have for the weekend?

12. april 2013 at 19:15 | Ronnie |  SNIPPETS OF MY LIFE

Ahojky krásky, tak je tu konečně pátek. Dá se říct, že tento týden může slavit úspěch i neúspěch. Neúspěch každopádně pouze v případě angličtiny, kdy do řad samých jedniček přibyla jedna 5 a to jen proto, že jsem zrovna netušila co se děje a že mám pouze něco číst. Takže žádný špatný překlad, žádná nevědomost, pouze lenost. Doma se mi vysmáli, že místo průměru 1.00 se mi tam vysmívá 1.08, ach ten život:D Každopádně po zklamání z minulého víkendu, kdy jsme jeli nakupovat abych si vybrala něco k narozeninám a já si nevybrala nic, jsem si objednala tu nejlepší žehličku od rowenty a naprosto ji miluju. Přesný typ žehličky je Rowenta s 9500 a vsadím se, že většina z vás tuhle krásku zná.

A co chystám na víkend? Ráda bych už vyrazila bruslit, protože mi to už opravdu chybí. Dál se musím podívat jako vždy na něco do školy a rozmyslet jak vytisknu fotky na obhajobu ročníkovky. A taky se pokusím konečně dočíst Školu Noci 6. díl, bože je to zatím tak nezáživný-,-

Chtěla jsem se vás zeptat, jestli vůbec ještě chcete další díly povídky Nový život? Vím, že jsem už hodně dlouho nepřidávala kapitoly, ale nevím, jestli to má smysl, tak mi dejte vědět.

Jo a Lee, už jsem se ti ozvala na blog, protože kdybys musela čekat na samostatný článek s odpověďmi, tak to by bylo dost na dlouho, nikdo se moc ptát nechce, takže to asi bylo zbytečný:D no uvidíme

Užijte si víkend and BELIEVE IN YOUR DREAMS♥

Ronnie.

Ztracená, v depresi, bez naděje na záchranu.

7. april 2013 at 19:06 | Ronnie. |  OTHER
K následujícím řádkům nemám žádná slova. Jde o výplod mé fantazie smíšený s mými zážitky, který je převeden do krátkého příběhu. Prosím jen, neberte každé slovo doslova.


Beznaděj. Nenávidím ten pocit. Je to něco mnohem horšího než neúspěch nebo zklamání. I když možná není, možná je. Je to situace kdy je příliš pozdě něco změnit. Něco udělat. Vrátit čas zpět a všechno udělat jiné. Lepší. Nejde to. Je to situace kdy vám tečou slzy po tváři a vy si uvědomíte jednu jedinou věc, která vás srazí ještě níž než pouze na kolena. Ta bolest se vám vryje do srdce a usadí se tam jako nějaká odporná nemoc, kupříkladu rakovina. Ta věc je vina. Provinění, které spadá na vaše bedra. A lidé vám mohou namlouvat cokoliv chtějí, ale ve vaší hlavě bude stejně pořád ten proradný hlas křičet: "Je to tvá vina. Ty můžeš za všechnu tu bolest a utrpení. Jsi monstrum."

Chci to ukončit. Už nechci cítit žádnou bolest. Ničí mne to. Ať to přestane!

Srdce mi tiše tluče do hrudi a já sedím ve vaně. Zvuk tekoucí vody ze sprchy tlumí mé tiché vzlyky. Dívám se na své ruce a prohlížím si oloupaný černý lak. V hlavě se mi honí tolik myšlenek. Vrážejí do sebe a tvoří hrozné představy. To všechno dohromady pouze zvyšuje bolest v hlavě, která se mi tam usadila již dříve. Schovávám si obličej do dlaní a nořím se pod vodu. Už neslyším tekoucí vodu. Už nevzlykám. Už jsem našla klid.



Ronnie.

„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“ - John Lennon

2. april 2013 at 21:24 | Ronnie. |  OTHER
Inspirace pro dnešní den. Nemám zrovna náladu na psaní, tak snad až zítra. Před sebou mám ještě nějaké učivo a dopisování, tak se na to půjdu už raději podívat. Každopádně, dnešek jsem přežila s relativně dobrou náladou. Už aby roztál sníh, a já mohla jít fotit nebo dělat cokoliv jiného, hlavně nesedět pořád doma. Zimu nemám dvakrát ráda, ale dá se přežít. Jenže takovéto počasí v dubnu? Nezlobte se, ale to už je vážně moc. No nic, ještě chvíli to budeme muset vydržet, a pak už hurá do kraťasů a tílek. Už aby to bylo. Celkem mi docházejí nápady na články. Dneska opravdu taková nouzovka, pár fotek z weheartit na zlepšení té pochmurné nálady.