Filtrace myšlenek numero uno

14. october 2016 at 23:52
Myslím, že je na čase si to všechno srovnat v hlavě jedním prostým článkem bez přetvářky, úprav, prostě volnej proud naprosto zbytečnejch myšlenek.
Zkrátka si potřebuju urovnat celé ty štosy záležitostí posledních dní, aby se jednoho krásného dne nezhroutily a s nimi i já.

Tímto vás vítám u článku, který vás ničím neobohatí, nezlepší vám život a nic vám nedá, TAK TO PLS NEČTĚTE, DÍK. ALE VYDRŽTE JEŠTĚ. Jen malý dotázek než půjdete zas pryč, pokud máte magické schopnosti a vyznáte se v nastavení designu na doméně blogspotu, ozvěte se, mám menší trable, děkuji uctivě.

V této části už není potřeba pokračovat, nic se nedozvíte. V posledních dnech zažívám menší krizi. Nevím čím to může být, na zklamání jsem zvyklá už vlastně od doby co jsem vytáhla paty ven z baráku a tím pádem i náruče mých milovaných rodičů a prvně okusila přítomnost jiných osob, a to ve školce. Jenže to odbočuju. Sama sebe se ptám: Jde lidem vůbec pozorumět? Lze chápat lidské konání? Všechny ty pohnutky, chemické reakce v mozku a jiné bláboly vedoucí k jejich následnému chování? Co proboha způsobuje, že my lidé, jsme občas takové svině? Odkud se vzala zloba? Je snad zakořeněna někde v nás a jen čeká na příležitost se projevit? Nebo je to tím, že svět byl zkrátka vždycky zlé místo a tak jsme se jen přizpůsobili? Chci to vědět, protože už nechci bejt oběť zlosti. A to ani své vlastní. Hroutím se pokaždé když vnitřek mého těla začne vřít a já pociťuji ten ohavný pocit, který mě ničí. Je to jako kdyby mě docela ovládal, jako by bylo opravdu nutné si tímhle projít. Dává nám vůbec dnešní společnost na výběr být dobří či zlí? Mám pocit, že abychom přežili, musíme býti zlí. Ptám se znovu a znovu: PROČ?!

To ale není to, co jsem chtěla řešit. Víte co mě sere? Pouštět si lidi k tělu a pak stejně skončit sám. Takhle to přece fungovat nemá ne? V životě mě už opustilo tolik lidí a já se vždycky snažím zjistit co dělám špatně, jenže na nic nemůžu přijít. Vždycky jsem jednala co nejvíc v zájmu ostatních, jenže pak se spálila a slíbila si, že budu myslet i na sebe. A tak jsem byla čím dál tím odtažitější a introvertnější, ale zkrátka má slabost jsou lidé, u kterých si vytvořím domněnku, že mi rozumí. Pak otevírám svoje nitro čím dál tím víc, až jednoho krásného dne se na těch určitých lidech stanu závislá, stanou se součástí mého života a je zle. Protože přesně v tu chvíli, kdy se na někoho upnu (a vím, že to je špatně!), mě ten člověk prostě opustí. Opustí bez jediného slova, pohledu, vysvětlení. Já a vztahy s ostatními, to je nekončící problém. Na jednu stranu si slibuju, že už se na nikoho nebudu upínat, svěřovat se mu, jenže pak je tu druhá strana, která potřebuje někoho, někoho kdo se mnou zůstane i v těch horších časech.

A tak no, myšlenky plují dál, ale jsem unavená a už se mi pletou písmenka, zítra dávaj Pottera a bude zas plno práce, tak se na to chci vyspat
 

Naivní

25. june 2015 at 16:52
Jsem tak hloupá
_

Tak neuvěřitelně hloupá.
_

Nenávidím to jak se cítím.
_

Kdy to už přestane?
_

Kdy tě přestanu podvědomě vyhledávat a doufat?
_

Kdy už konečně pochopím, že je konec?
_

Kdy?
_
_

Je to tu zas

13. may 2015 at 17:27
Mám strach. A naživu mě drží jen myšlenka na tebe. Nechci se bát. Nechci se mračit.
_

Je mi zima, ale venku je teplo. Mé ruce i nohy jsou chladné, bojím se vyjít ven a nastavit tvář slunci.
_

Kůže bledá a oči prázdné.
_

Rty suché, toužící po tvých konejšivých polibcích.
_

Nechápeš to?
_

Když jsem s tebou, bolest mizí.
Odháníš ji pryč někam do neznáma.
_

Ale ne dostatečně daleko.
_

Stále se vrací a zanechává modřiny na duši.
_

Nikdy neodejde.
_
_
 


Jde nám to líp beze slov

12. may 2015 at 15:16
Mluvili jsme a šlo to.
_

Mluvili jsme a nebylo to nucené.
_

Ale přece jen jsem byla klidnější když bylo ticho. Slyšet byly jen naše kroky, to tiché šoupání. Občas se k tomu přidal smích opilích lidí utápejících svá trápení v alkoholu. Já jsem byla ráda, že jsem tentokrát opilá nebyla. Akorát bych vše zkazila.
_

Bylo asi půl deváté večer a slunce šlo spát. Své oči jsem upínala na bouři barev odehrávající se před našimi těly, byla jsem ohromena tak prostou krásou.
_

Proklínám čas. Byl k nám tak nemilosrdný. Než jsem se stihla nadechnout, než jsem stihla začít na chvíli žít a vnímat, byl konec.
_

Chtěla jsem ještě krátkou chvíli, krátký moment, on však křičel: "Ale mě to nezajímá!"
_
_

Bylo by drzé nechat své myšlenky přehrávat vzpomínky na úplně jiného člověka? Je to správné? Co je správné?

_

Děkuji za tento malý dar, po dlouhé době se k nim vracím a nechci odejít.

Co bude dál?

29. march 2015 at 21:12 | Ronnie.
Ten název se mi líbí. Ostatní "blogeři" šli asi hlouběji do sebe, když každý týden volí tak poetická témata. Abych pravdu řekla, tak mě přestalo bavit psát promakané články. Vždycky toho mám tolik na srdci a bojím se, že na něco v tom sledu zapomenu. Kéž bych mohla psát tak rychle, abych stíhala zapsat své myšlenkové pochody.


Poslední dva víkendy byly hektické. A tento nebude výjimkou. Musím říct, že jsem ráda. Protože trávit 2 dny čas celý den s celou rodinou nedávám. Proto je i ten týden ve škole lepší než víkendy doma.
Napsala mi jedna osoba. Dávno jsem toho člověka zavrhla. A nechtěla jsem mu odepisovat, ale nedalo mi to. Prostě tělo neposlouchalo hlavu, jako už tisíckrát předtím. A tím jsem si pěkně ublížila. Teď tu sedím a doufám, že napíše i když vím, že už nenapíše. Ta představa mě naprosto drtí zevnitř. A proč nenapíšu já? Protože si budu připadat jako když se vtírám. Nad každou zprávou jsem přemýšlela, a ještě déle jsem dumala nad svojí odpovědí. Neumím si představit, že bychom spolu měli mluvit normálně. Musela bych zastavit čas, abych si promyslela co odvětím. Chtěla bych vidět jak jsi se tvářil nebo co sis myslel když jsi mi psal.

Asi šílím.

Mám víkend za sebou. Co k němu říct? Byla párty, u spolužáka na bytě. První polovina večera, paráda. Druhý polovina - děsivá. Něco se stalo. Něco ve mě hrklo, a já najednou ležela v hysterickém pláči uprostřed místnosti. Pili jsme, můj mozek to už nezvládal a na povrch vyplavalo napětí posledních dní. Stačilo ale pár minut, a už jsem se smála. Jenže pak jsem zase propukla v pláč. Myslím, že jsem pár lidí vyděsila. I sebe. Jen doufám, že si to pamatuje co nejmíň osob. V tomhle světle jsem se nikdy nechtěla ukázat. Válela jsem se po silnici a utíkala. Bylo mi strašně zle, ale zároveň mi nikdy nebylo líp. Jen jsem se nechtěla probudit. Alkohol dělá divy.
V tom magickém opojení jsem mu napsala. Hloupé, ale proč nevyužít toho, že v tu chvíli vám patří svět a nemáte obavy, co bude. Moc dlouho to netrvalo, nikdo si nechce psát ve 3 ráno. Teď si říkám, jestli se třeba ozve, nebo možná ne, možná bych to už měla vzdát.
V neděli školní představení, taky funny záležitost. Osoba mně velice blízká se hroutí, je v depresi. Jak jí mám pomoc když sama padám? Ví to někdo?

Úsměv prosím,

Ronnie.